Cesta z deprese

Křesťané jsou velmi nesourodá skupina odlišných lidí, přesto se sdružují do společenství církví a sborů (kostelů). V čem jsou tato společenství odlišná od dobročinných spolků a neziskovek? Domnívám se, že tuto otázku by si měli klást především sami křesťané, proto je tento článek v první řadě určen jim.

Dobro mezi námi

Kdo jsme my jako křesťané? Je na nás něco zvláštního? V čem se lišíme od „ostatních“? Předpokládá se, že budeme konat dobro a sloužit druhým. Ale jsme v tom opravdu lepší? Před několika staletími možná, když všechny nemocnice, chudobince a sirotčince spadaly pod správu církve. Dnes máme ale sociální služby, a taky sociální stát. Většina lidí se snaží konat dobro, ať už je to dárcovství, dobrovolnictví, nebo jen laskavé chování. Je něco z toho znát v křesťanských společenstvích?

Věřím že mnohdy ano, směrem navenek k těm „potřebným“. Dobrým příkladem je Charita, Adra a Diakonie, které mají vztah ke konkrétním církvím. Napadá mě provokativní otázka: Proč církve outsourcují dobročinnost do těchto institucí? Jedním z důvodů možná je, že spousta lidí uvnitř i vně církví má špatné zkušenosti s institucí církve. Lidé církvím nedůvěřují. Asociace spojené s církvemi často nemají nic společného s „dobrem“ a „službou“. Zdá se, že na tomto poli značně selháváme. A je důležité si to přiznat.

Nemám však v úmyslu vyjmenovávat, co všechno je špatně, ale podívat se pravdě do očí. Jsem si dobře vědoma toho, že tvořit společenství je nejtěžší úkol na duchovní cestě. Sami to znáte, jak je občas složité vyjít dlouhodobě s jedním člověkem, třeba s partnerem. Čím víc lidí se sejde pohromadě, tím víc prvků vstupuje do hry. Každý má své představy, touhy, potřeby, zkušenosti, traumata… Čím blíž někomu jsme, tím více je také pravděpodobné, že se navzájem zraníme, i když to většinou nemáme v úmyslu. Každý z nás je životem nějak poznamenaný, všichni se snažíme to nějak zvládat. Někdy se nám to daří více, někdy méně. Co je dále podstatou společenství věřících? Je to pohostinnost, vlídnost, přátelskost, vzájemná láska?

Přátelství

Vyrůstala jsem v křesťanské rodině, a tak mi bylo odmalička vštěpováno, že společenství věřících je velmi důležité. S rodiči jsem každý týden chodila do sboru, připadalo mi to normální a samozřejmé. A taky jsem tam měla kamarádky. Mnohokrát jsem slyšela, že člověk potřebuje společenství, aby se necítil sám na nelehké cestě života. Tak jsem tomu teoreticky rozuměla a přijímala to až do chvíle, kdy jsem začala prožívat reálně nelehké situace.

Nedostala jsem se na navazující magisterské studium, žili jsme s manželem ve městě, kde jsem nikoho neznala a neměla jsem práci. Cítila jsem se úplně na dně, bylo to hodně depresivní období, kdy jsem si připadala méněcenná oproti vrstevníkům, kteří plynule studovali dál a všechno jim v životě vycházelo. (Alespoň podle jejich facebookových stránek. ;-)) Může se to zdát jako malá krize, ale tenkrát jsem neměla potřebné zdroje. Opravdu jsem potřebovala nebýt na to sama.

Nejvíc ze všeho mě udivil nezájem. Žila jsem v domnění, že mám mnoho přátel a v církvi spoustu známých, lidí, kteří mě znají a kterým na mně záleží. Ale nikdo se mi sám od sebe neozval. Nikdo z mých bývalých kamarádek, kromě jedné, mě nepřijel navštívit. Když už jsem s někým mluvila, bylo to dost nepříjemné. Místo pochopení, přijetí a podpory, se mi dostávalo nevyžádaných rad, nebo bezradného mlčení. Tenkrát jsem poznala vzácnost opravdového přátelství. Každý člověk potřebuje přátele. Potřebuje se občas svěřit s něčím, za co se stydí, z čeho je nešťastný, a s dalšími (ne)příjemnými pocity. Potřebujeme blízkého člověka, spřízněnou duši… Ale co když nikoho takového ve společenství věřících nenajdeme? Co když tam nenalezneme empatii a podporu, kterou hledáme? Má takové společenství i přesto smysl?

Lidskost

Zřejmě je nerealistické očekávat, že si ve sboru najdu nejlepší přátele, se kterými se budu názorově shodovat, se kterými si budu rozumět a trávit s nimi veškerý volný čas. Bylo by to fajn, ale často to není možné už jen z toho důvodu, že členů sboru je pár, každý v jiné životní situaci, pochází z jiného prostředí a všeobecně je česká společnost názorově velmi roztříštěná. Bůh nás povolává k tomu, abychom tvořili společenství věřících lidí. Není nutné stát se partou nejlepších přátel, bohatě postačí, když se jeden k druhému budeme chovat jako lidé.

Lidskost však v sobě obsahuje množství protikladů. Jako lidé jsme schopni lásky, přátelství a soucitu, ale taky nenávisti, závisti a pomsty. To všechno k nám patří. Výstižně to shrnuje můj oblíbený autor Richard Rohr v knize Nesmrtelný diamant: „My křesťané v nicejském vyznání víry stvrzujeme společenství svatých, ale já myslím, že by měla existovat stejná víra ve společenství hříšníků. Všichni jsme plně součástí obou skupin.“

Mnoho lidí církev, její představitele a křesťany kritizuje, a často právem, že nenaplňuje ideály, které káže. Často selháváme v tom, k čemu nás Ježíš vyzývá: abychom se milovali navzájem. Mnoho čerstvých věřících podléhá klamu, že objevili to exkluzivní společenství svatých, lepších lidí, pokročilých ve víře… Možná že my sami křesťané ve svojí lidské pýše někdy leštíme tento svůj ideální obraz. A tak přispíváme ke všeobecné mylné představě o církvi. Ano, chtěli bychom být lepší, než jsme, chtěli bychom naplňovat Ježíšův ideál, ale nejsme toho schopni.

Společenství přátel Ježíše Krista

Pokud nás tedy něco ještě vůbec spojuje, nebo odlišuje od jiných spolků, klubů a institucí, je to křesťanská víra. Bible nám předkládá pravdivý obraz o nás samých. Neunesli bychom pohled na svoje nedokonalosti, kdyby nám nebyla poskytnuta Boží bezpodmínečná láska. „V Kristově lidské mysli každá část stvoření zná sebe samu jako 1) skrze Boha počatou, 2) Bohem milovanou, 3) ukřižovanou a 4) nakonec znovuzrozenou.“ (R. Rohr, Nesmrtelný diamant)

Závěrem jsem došla k definici společenství církve, která mi jako jediná dává smysl: Společenství církve je společenstvím přátel Ježíše Krista. Nic víc nic míň.

V Janově evangeliu čteme Ježíšova slova:

„To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce, aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu. To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.“ Jan 15,12-17

K tomu nám dopomáhej Bůh!

Autor textu: Mgr. Markéta Jonczy