Cesta z deprese

Život se závažným chronickým onemocněním je plný omezení. Ale v tom jsme všichni na jedné lodi. Ať už si to přiznáváme nebo ne, naše fyzická těla podléhají nemocem, degenerativním změnám a stárnutí nezávisle na naší vůli. Pocity bezmoci a beznaděje zažívá v určité životní fázi každý člověk a je to naprosto normální, jak se můžete dočíst zde. V minulém článku jsem popsala, co všechno můžeme dělat, když jsme se ocitli ve slepé uličce. Dnes v tom budu pokračovat. Co tedy ještě můžeme dělat, když se cítíme bezmocní?

Dovolená a změna prostředí

Pokud máte možnost, prostředky a energii, doporučuji na nějakou dobu změnit prostředí. S lidskou psychikou to dělá divy. Nemusí to být nutně dovolená u moře, ale třeba pobyt u přátel nebo rodiny v jiném městě, víkendový výlet, přespání na chatě apod. Několikrát jsem si ověřila, že v mém případě to rozhodně funguje. Většinu času trávím doma, kde se to snažím mít hezké a příjemné, ale přeci jenom je to stereotypní. S cestováním je sice spojen určitý krátkodobý stres, ale ten se zanedlouho vyváží možností čerpat energii na novém místě. Je to osvěžující a ráda se pak vracím domů. Kdybych neodjela, tak k ničemu z toho nedojde.

Nové koníčky

Když se můj zdravotní stav výrazně zhoršil, nebylo možné dělat věci, co jsem předtím měla ráda. Vzala jsem to jako výzvu. Zapojila jsem kreativitu, abych objevila činnosti a zájmy, které jsem schopná provozovat navzdory svojí nemoci. Možná se vám to stalo taky, ale za jiných okolností. To, co vás těšilo, prostě z nějakého vážného důvodu už nejde realizovat. Je v pořádku truchlit nad ztrátou možností a nad rozpadlými sny. Můžeme tak dát prostor pro vznik „nového začátku“.

Miluju pocit, kdy něco tvořím, kdy ze suroviny něco vzniká. Ale když jsem byla zdravá, tak jsem si na kreativní činnost neuměla najít dost času. Pořád jsem byla v jednom kole a většinu času se soustředila na ostatní. Přišlo mi důležitější být tady pro druhé než pro sebe. Považovala jsem to za smysl mého života. Teď už to nejde. Většinu času trávím doma vleže, ani sedět nevydržím moc dlouho a kontakt s lidmi je pro mě nesmírně vyčerpávající. Ale pořád je tady dost věcí, které můžu, které mě baví. Naučila jsem se háčkovat, plést, kreslím, píšu… Svoje priority jsem obrátila naruby. To, co předtím bylo nepodstatné, se teď stalo významným faktorem, díky kterému zlepšuji svou kvalitu života. Sbírám a vytvářím příjemné zážitky, a soustředím se na pozitivní chvíle, protože jich není moc.

Sebepéče

Možná nemůžeme změnit okolnosti, ve kterých jsme se ocitli, ale pořád se můžeme snažit o sebe v dané situaci co nejlépe postarat. Zní to banálně, ale už jen přiznat si, že bezvýchodná situace je náročná, přináší úlevu. Dřív jsem mívala sklon přistupovat k sebepéči poněkud perfekcionisticky, jako ke všemu ostatnímu, a tím pádem mi unikala její podstata. Sebepéče není seznam aktivit, které si naplánujeme na víkend, i když může mít formu ritualizovaných úkonů. Pro přehlednost bych ji rozdělila na akutní a pravidelnou.

Akutní sebepéče pro mě znamená, že se průběžně sama sebe ptám, jak se cítím, co potřebuji a co by mi v tu chvíli udělalo dobře. (Pokud to, co by mi udělalo dobře, není proveditelné, snažím se mít k sobě soucit a utěšit se.) Věnuji pozornost tomu, co se ve mně odehrává a přikládám tomu důležitost. Najdu si čas na zapsání svých myšlenek a pocitů. Psaní deníku a článků je pro mě sebepéče.

Píšu, protože nevím, co si myslím, dokud si nepřečtu, co říkám.

Flannery O´Connor

Taky vím, že potřebuji pravidelně čerpat pozitivní energii, podporu na svojí životní cestě a naději. To je pravidelná sebepéče. Cokoliv, co funguje a je proveditelné v rámci možností, má smysl provozovat pravidelně a počítat s tím při plánování. Pro mě je to momentálně poslouchání radiových bohoslužeb, meditační a relaxační cvičení a čtení inspirativních knih.

Víra a naděje

V mnoha náboženstvích slouží k načerpání sil „svatý den“ v týdnu, který by měl člověk věnovat spojení s tím, kdo nás přesahuje. Víc, než kdy dřív si uvědomuji, že musím někde čerpat. V náročné životní situaci je na místě se ptát: Kde se nachází zdroje? Jsem si jistá, že to není ve zprávách, ani na sociálních sítích. Žízníme po hlubším naplnění a vztazích. Pokud prožíváme těžké chvíle, potřebujeme zvenčí dodat sílu, odvahu a naději žít dál, abychom mohli vstát další den z postele a postavit se realitě. Potřebujeme utvrdit v tom, že to naše bolestivé pachtění přece jen má nějaký smysl, i když ho zrovna nevidíme.

Psychoterapie

Jedna z forem sebepéče je psychoterapie. Když je situace neúnosná, nevíme, jak dál a nemůžeme ji změnit, nezbývá nám nic jiného než začít pracovat na sobě. V rámci psychoterapeutického vztahu jsem pochopila, jaké vzorce mě vnitřně ničí a vytvářejí překážky, kvůli kterým je těžké mít se ráda. (O perfekcionismu píšu zde.) Učím se soucitu se sebou, jak dávat prostor emocím a jak je vyjadřovat. Vím, že spousta lidí se psychoterapie bojí, protože by se tam nacházeli ve zranitelné pozici. Chápu to a samozřejmě existují i psychoterapeuti, kteří nejsou dobří a nemusí každému sednout. Je v pořádku svého psychoterapeuta chvíli hledat.

Chtěla bych však poznamenat, že není příjemnější pocit, než když to vnitřní zranění psychoterapeut ošetří a začne léčit. Psychoterapie mi vždy dodá naději, že mi může být líp. Sice ne fyzicky, ale psychicky se můžu cítit svobodnější a radostnější. To jsou pro mě důvody, kvůli kterým má smysl s ní začít a vystavit se riziku zranitelnosti.

V současnosti jsem také klientem v psychoterapeutické skupině pro pacienty s ME/CFS (článek s informacemi zde). Je to prostor, kde můžu sdílet svoje pocity, přijít s problémy a tématy, která jsou pro mě v souvislosti s nemocí aktuální. Proti bezmoci mi taky pomáhá požádat o radu, pomoc a podporu lidi, kteří mají podobné zkušenosti. Bezpečný prostor a empatické vyslechnutí jsou samy o sobě léčivé. 

Tipy podle omezení

Bezmoc nás nejvíc přepadá v situacích, kdy nás něco významně omezuje. Můžou to být například peníze, zdravotní stav, nebo rodinná situace. I když se cítíme omezovaní a bezmocní, pořád zbývá mnoho věcí, které dělat můžeme, u kterých můžeme zažít pocit úspěchu, dobře odvedené práce, naplnění a uspokojení. Klíčem k oslabení pocitu bezmoci je zaměřit se na to, co jde. Každému z nás vyhovuje něco jiného, ale všichni máme společné to, že nám nedělá dobře dlouhodobě pobývat v pocitu bezmoci. Následují moje nápady ke konkrétní situaci. V každé z nich jsem se už ocitla a tohle jsou moje způsoby, jak jsem v nich bojovala s bezmocí. Seznam berte jako inspiraci. Sami určitě přijdete na další možnosti. 😉

Málo peněz

• Změna prostředí: pobyt u známých, výlet s piknikem, čundr s přespáním v přírodě…
• Psychoterapie přes pojišťovnu (bezplatně) u klinického psychologa
• Sebepéče, která nic nestojí: meditace, poslech hudby, procházka v přírodě, knížka z knihovny, psaní deníku, být 1 den offline, hraní deskových her s přáteli…
• Kreativní koníčky z věcí, které doma máte: vaření, upcycling, tvoření z papíru, látky, vlny…
• Nové podněty: online vzdělávací platformy, dobročinné spolky a skupiny, podcasty             

Málo energie (pozn. extrémně málo, následující činnosti lze provádět vleže)

• Práce s dechem: dechová cvičení na uvolnění emocí, na zaměření pozornosti, na uklidnění
• Meditační praxe
• Yoga nidra
• Poslech hudby, podcastu, audioknih
• Vytváření vnitřního bezpečného prostoru pomocí imaginace a další imaginační cvičení
• Psaní na PC vleže (Takto vznikl tento článek. Doporučuji koupit si skládací stoleček do postele.)
• Telefonování a chatování s přáteli
• TV, seriály, filmy, hry
• Čtení knih (Osvědčila se mi čtečka, do které si můžu z pohodlí domova/postele stahovat elektronické knihy.)
• Pozorování oblohy

Málo přátel a podpory

• Psychoterapeutické a podpůrné skupiny, pacientské svépomocné skupiny
• Komunitní aktivity: dobročinné a zájmové spolky, kulturní akce, církve a kostely
• Supervize a psychoterapie
• Vzdělávací programy, přednášky, studium, konference…      

Málo času

• Deník vděčnosti (Zapsat si každý den 1 věc, za kterou jsem vděčná.)
• Meditace všímavosti (dá se provádět při mytí nádobí, nebo cestě autem)
• Půst od sociálních sítí (1 den v týdnu být offline), nebo od čehokoliv, čím jste zahlcení

Bezmoc, beznaděj a deprese

Bezmoc a beznaděj jsou také příznaky deprese, což je dobře léčitelné onemocnění. Pokud jste vyzkoušeli už všechno a pocity bezmoci a beznaděje nemizí, možná je na čase požádat o profesionální pomoc. (Informační článek o depresích najdete zde.) Prvním krokem může být svěřit se svému obvodnímu lékaři o tom, jak se cítíte. Depresivní stav je charakteristický také chybným přesvědčením, že už to jiné nebude, že se s tímto stavem nedá nic dělat. Opak je pravdou. Z léků velmi dobře fungují antidepresiva, o kterých si můžete přečíst v tomto článku. Léčbu je také dobré doplnit o psychoterapii, která může pomoct například zpracovat traumata a změnit nefunkční vzorce z dětství.

Deprese má mnoho podob. Může být způsobena těžkou životní situací, komplikovaným truchlením, extrémním traumatickým zážitkem, může nasedat na chronické onemocnění, vyvíjet se postupně, nebo rychle, může být lehká, nebo velmi závažná… To nakonec není tak podstatné. Nejdůležitější sdělení (v podstatě celého blogu) je: EXISTUJE CESTA VEN Z DEPRESE. Řešení existuje, i když ho zrovna nevidíme. Tomu se říká Naděje.

Přeji vám, abyste ve vaší bouři beznaděje zahlédli alespoň malou jiskřičku naděje!

Autor: Mgr. Markéta Jonczy