Cesta z deprese

Lidé mě často popisovali jako úzkostnou. Tato nálepka odkazuje na něco negativního, zranitelného ve mně. Ano, jsem citlivá. Co se skrývá za úzkostí? Jak souvisí úzkost se strachem? Co je největší lidský strach? Jak pracovat s úzkostí, aby neovládala celý můj život?

Rozdíl mezi strachem a úzkostí

Strach je jednou ze základních emocí. Jeho funkcí je ochránit nás před ohrožením. Když cítíme strach, naše tělo se přepíná do stresového módu, připravuje se na útěk, útok, nebo ukrytí se. V dřívějších dobách tím ohrožením byly dravé šelmy, se kterými se člověk musel vypořádat ručně. Dnes jsou však stresující podněty povahy jiné. Stresuje nás nedostatek času, nepříjemní klienti, nenadálé události jako pandemie koronaviru apod. Většinou jsou to věci, nad kterými nemáme kontrolu. Úzkost totiž upozorňuje na to, že není dostatečně naplněna naše potřeba bezpečí a jistoty. Pokud cítíme, že ztrácíme kontrolu nad sebou, věcmi, lidmi a událostmi, které se dějí, a nemáme se o co opřít, vzrůstá v nás úzkost.

Úzkost je definována jako svíravá negativní emoce podobná strachu, která ale na rozdíl od něho nemá konkrétní příčinu. Úzkost se objevuje typicky v nekontrolovatelných záchvatech. Protože není jasné, co úzkost způsobilo, nabalí se na ni strach z toho, že se se mnou něco děje. Proto mají úzkostné stavy stupňující se tendenci. Primární úzkost bývá upozaděna, ale v popředí vzrůstá strach z toho, že moje tělo selhává, že mi jde o život.

Strach je přirozená emoce a potřebujeme ho. Pokud nám však ztěžuje běžné fungování, zřejmě nejsme zvyklí regulovat tok obavných myšlenek a můžeme mít tendenci se v nich utápět. V tom případě je vhodné učit svou mysl koncentraci a odstupu od vlastních myšlenek pomocí meditace.

Panika

Panické ataky jsou spojeny s fyzickými projevy, jako jsou parestezie, znecitlivění ruky/nohy, půlky těla, brnění, bušení srdce, dušnost, bolest na hrudi a další. Z vlastní zkušenosti vím, že úzkost může na sebe vzít podobu bolesti svalů. (více zde) Úzkost má šanci se rozvinout v případě, že necítíme dostatek stability a zároveň nedostatečně důvěřujeme životu, svému tělu, sami sobě a Bohu. Na panické ataky často nefungují běžné metody jako odpoutání pozornosti, snaha zaměstnat mozek nějakým problémem, ale myšlenky se zacyklí a pořád se vracejí k obavě o svoje zdraví a život. Podle klasické psychoanalýzy mají panické ataky svůj původ v traumatických zážitcích z raného dětství. Při panických atakách je velmi účinná psychoterapie. (Panickým atakám bude věnován samostatný článek.)

Úzkostnost

Úzkost občas přepadne každého člověka. Osoby, které jsou obecně citlivější, prožívají i úzkost intenzivněji než méně citliví jedinci. Pokud se hypersenzitivní lidé neumějí o svou citlivou povahu dobře starat, může úzkost přehlušit ostatní pocity a zkušenosti a stát se až osobnostním rysem, který nazýváme úzkostnost.

„Většinu své puberty jsem byla extrémně stydlivá, chyběla mi kuráž a odvaha, měla jsem pocit, že na okolní události nemůžu mít nejmenší vliv. Špatně jsem prožívala svoje selhání, negativní pocity se vršily na sebe: pocity viny, méněcennosti… A dominovala jim úzkostnost. Nebyla jsem si jistá vůbec ničím, a už vůbec ne sama sebou.“

Postupně se učím svou přecitlivělost akceptovat, protože se mi zatím nedaří mít ji ráda. Pomáhají mi v tom meditace a pozitivní afirmace. Jako každý z nás jsem si svou povahu a osobnostní rysy nevybrala. Je zvláštní, jak snadno jsme schopní přijímat druhé v jejich nedokonalostech a jak málo je tolerujeme u sebe. Ještě dnes někdy pociťuji vnitřní odpor vůči úzkosti, když ve mně nepřiměřeně situaci narůstá. Někdy mi dost ztěžuje život, ale činí ze mne tu jedinečnou bytost, kterou jsem. Dobrá zpráva pro všechny hypersenzitivní jedince: sebedůvěra se dá budovat, lze na ní pracovat.

Existenciální úzkost

Úzkost je podle některých filosofů neodmyslitelná od člověka, protože ten je schopen uvědomovat si sám sebe v kontextu času a prostoru. Jsme si vědomi sami sebe ve vesmíru, o kterém toho ještě mnoho nevíme, nerozumíme mu, nekontrolujeme ho. Snažíme se pomocí vědy rozumět přírodě, lidskému tělu, abychom aspoň trochu snížili úzkost z neznámého, a tak je ovládli. Často jsme vláčeni životními okolnostmi do situací a míst, kde jsme se vůbec nechtěli octnout. Žijeme omezeni časem, tady a teď, v čase, který jsme si nevybrali, a neustále se rozhodujeme. Máme svobodnou vůli, můžeme se rozhodovat, ale nikdy s jistotou nevíme, kam nás naše vlastní rozhodnutí zavedou.

Pokud svou pozornost obrátíme k těmto všem nejistotám, které nás obklopují, vynoří se největší úzkost: ze smrti. Smrti nerozumíme, nechápeme ji, nedaří se nám ji ovládnout. Zároveň je to úzkost čistě individuální, týká se mojí bytosti. Nemůže to za mě udělat někdo jiný. V této úzkosti se cítíme osamoceni.

Víra jako prostředek zvládání úzkosti

Se zvládáním úzkosti a strachu (nejen) ze smrti vždy lidem pomáhala víra a naděje. Nejde zařídit, aby vše, co nás děsí, zmizelo. Víra je spíše o pocit, že všechno je v pořádku, než porozumění skutečnosti. Víru nelze plně uchopit racionálně. Ale jako lidé bytostně potřebujeme věřit. Věřit, že náš život má smysl, i když ho zrovna nevidíme, nebo necítíme. Že smrt není konec, ale vstup do jiné kvality bytí. V křesťanství má největší moc víra v bezpodmínečnou Boží lásku.

Možná, že jste nikdy nevěřili, nebo Vám vaše víra v těžkých situacích nepomohla, zklamali jste se v lidech a v Bohu. Pokud však cítíte, jako já, že víru potřebujete, zasaďte semínko víry: Zkuste si představit, že by to mohla být pravda, že by Bůh mohl být laskavý a něžný. Že Boží láska nemá hranice, neklade si podmínky, že nemůžete udělat nic, aby byla větší nebo menší. Nelze si ji zasloužit, nelze ji však ani poškodit. Boží láska je tu pro každého, nezávisí na tom, co děláte, nebo neděláte, jak se cítíte, co se Vám zrovna děje. Bůh Vás miluje.

A nechte toto semínko v sobě klíčit.