Cesta z deprese

Vzhledem k tomu, že žiji s chronickou nemocí, která dost výrazně omezuje moje schopnosti, jsem dost často závislá na cizí pomoci. Není to vždy příjemný pocit. Ale o tom někdy příště… Tentokrát jsem se rozhodla sdílet svoji zkušenost, když jsem chtěla pomoct, ale nepovedlo se mi to.

Článek píšu v adventním období, kdy mnoho lidí cítí potřebu pomoci lidem v nouzi. Není mým záměrem Vás odradit od pomáhání, ale podívat se trochu hlouběji. Uznávám, že ten pohled nemusí být vždy příjemný, ale pouze upřímnost k sobě samým nás může osvobodit a uzdravit. Na konci najdete praktický návod, jak nabízet pomoc.

Cesta do pekel

bývá dlážděná dobrými úmysly. To už jsem slyšela mnohokrát. Často jsem zažila, že někdo měl se mnou nejlepší úmysly a moc dobře to nedopadlo. Tentokrát to však byly moje úmysly, které nakonec jedné osobě přitížily… Proč je tak snadné nechat se zmást přesvědčením, že dělám pro druhého to nejlepší? Že když nechci zranit, tak nezraním? Realita tomu dost často odporuje…

Odkud pramení naše snaha pomáhat? Přiznejme si, že občas jsou naše motivace trochu sobecké. Chceme se například zbavit pocitu viny, že se máme lépe, než jiní, že je většinou přehlížíme a že jim nevěnujeme žádnou pozornost. (Článek o falešných pocitech viny zde, článek o vině zde.) Nebo si potřebujeme dokázat, že jsme užiteční, že naše bytí na tomto světě má smysl. (Článek o nízkém sebevědomí zde. O hledání smyslu v těžké situaci zde.) Mnohé z našich motivací jsou pochopitelné a vycházejí z naší slabosti, nebo zranění. Prvním krokem na cestě pomoci druhým je naučit se pomoci sami sobě, porozumět svým potřebám a nebýt závislí na ocenění druhých. Nenaplňovat si své potřeby zástupně skrze „pomoc druhému“, ale přímo. Pokud Vás nadále zajímá, jak pomáhat druhým a nezraňovat je přitom, čtěte dál!

Já a mé pocity

Problém bývá dost často v mém já. Když moje ego naroste do té míry, že si myslí, že vím, co je pro druhého nejlepší. Že jsem dál, že jsem zkušenější, že to pomohlo mně, nebo někomu blízkému, že jsem to taky zažila, že ho posunu, že pomůžu… Já. Všude jsem hlavní postavou JÁ.

Přes sebe nejsem ochotná vidět odlišnosti, jedinečnost každého člověka a jeho situace a respektovat je. Přes svůj strach, že se stane něco hrozného, přes svoji nejistotu, že takhle by to nemělo být, nebo svoji jistotu, že vím, co mám dělat, nebo co musí druhý člověk udělat… Je to jako bych zapomněla, že mám na nose svoje brýle a že se dívám skrz ně.

Já nejsem ona

Přesně to se mi stalo. Chtěla jsem, aby mojí kamarádce, která také žije s chronickou bolestí, bylo líp, aby se necítila sama a opuštěná. Modlila jsem se a v tom mě napadlo, že bych mohla dát vědět ostatním, kteří by se za ni také mohli modlit. Nic víc jsem nechtěla způsobit. Napsala jsem do společného chatu. Neunesla jsem svůj pocit bezmoci, svůj strach z představy jejích bolestí a osamělosti. Přestože velmi dobře vím, co v takové situaci člověk potřebuje, jednala jsem především ve svém zájmu, abych si ulevila od svých pocitů.

Pokud si neuvědomujeme své nepříjemné pocity, kterých se chceme svým jednáním zbavit, jednáme nevědomě podle nich. A nakonec když to nedopadne dobře, ještě můžeme ulevit svému svědomí, že jsme přeci udělali, co bylo v našich silách.  

Moc a bezmoc

Nejtěžší je nedělat nic. Jen tak s trpícím člověkem být. Ale přesně to se po nás velmi často chce. Být v té bezmoci spolu s druhým. Nevyužít moci, kterou momentálně mám, protože je mi líp a zrovna netrpím. To nám lidem není vůbec vlastní. Chtěli bychom každou situaci dostat pod kontrolu, zbavit se nepříjemností, a totéž si přejeme pro svoje blízké. Neradi se smiřujeme s utrpením, bolestí, ztrátou, s konečností všeho příjemného. (Článek o smíření najdete ZDE.)

Mnohem radši žijeme v iluzi, že vždycky se dá něco dělat, že to tak nemusí být, že to tak Bůh nechce… A proto bereme věci do svých rukou, když bychom měli jen být s druhým. Mluvíme, když bychom měli mlčet. Konáme, místo abychom věřili a modlili se.  

A pak přišla vina

Asi už vám došlo, že psát dalším lidem, aby se za kamarádku modlili, nebyl ten nejlepší nápad. Když mi došlo, co jsem způsobila, že jsem ji vystavila spoustě otázkám a nechtěnému zájmu, přepadl mě obrovský pocit viny. Bylo mi smutno z toho, že ostatní zareagovali naprosto opačně, než jsem po nich žádala. Ale nemohla jsem se na ně zlobit, protože se zachovali úplně stejně jako já. Nikdo z nás se nedokázal „jen“ modlit. Všichni jsme přešli do „akce“.

Dlouho jsem takový pocit viny nezažila. Viny za svou chybu, kterou nemůžu nijak omluvit, svést ji na druhé jsem nechtěla, nebo se jinak ospravedlnit. Většinou se cítím spíš já jako ta ublížená, ta slabá… Chyba lávky. Zraňovat druhé můžeme navzdory své domnělé „slabosti“. Taky mě dostalo, že jsem se zachovala naprosto v rozporu se svými zásadami. A že o tomhle tématu něco vím! Sama to znám z druhé strany, tak jak to, že jsem neodhadla, co se po mně doopravdy chce. Neřešit, nepomáhat, ale být! Moje pýcha dostala slušně zabrat. 😀  

Růst bolí

Zároveň to asi znamená, že jsem se z původního životního postoje slabé „oběti“ (výchovy, církve, systému, vzdělávání…) posunula do pozice „konající“. Když jsem převzala zodpovědnost za svůj život, za své jednání, převzala jsem také odpovědnost za své chyby, kterých se dopustím. Což bolí zase trochu jinak než dřív.

Konfrontace se svou vlastní nedokonalostí je bolestivá. Mnoho lidí se do této fáze nedostane, protože nemají stabilní rámec, o který by se opřeli, když sami selžou. Nikdy neopustí pozici oběti a nepřevezmou zodpovědnost, nebo si vypěstují obranné mechanismy, které je chrání pocítit vinu. A  pýcha na svou vlastní pokoru je taky pěkná mrška. 😀

Tak jsem se upřímně omluvila. Bez toho, abych se snažila zlehčit dopad svého rozhodnutí, nebo omlouvat své jednání dobrými úmysly. Zranila jsem. Sice nechtěně, ale stalo se. A mrzí mě to. Narušila jsem náš vztah. Poprosila jsem o odpuštění, ale nečekám, že důvěra se obnoví tak snadno, jako zničí.

Měkké dno

A co mi tedy pomohlo vyrovnat se s vlastní vinou, aniž bych ji musela snižovat? Jednoduše řečeno víra. Víra, že ten cirkus, kterému říkáme život, se netočí kolem mě. Že já nemusím být ta dokonalá, aby to celé mělo smysl. Že jde o něco, nebo o někoho většího. Nazývám to Bohem. Ale myslím tím princip lásky, která prochází vším, je dokonalá sama ze své podstaty a dokonale bezpodmínečná. Na tuto Lásku se mohu kdykoliv spolehnout.

Tentokrát jsem se spolehla na to, že jsem láskyhodná, i když nejsem dokonalá. Že mi Bůh odpustil, a tedy mohu i já odpustit sama sobě. Ne kvůli sobě, ale kvůli němu. Že on také může napravit to, co já jsem zpackala. Ať už v životě vyvedu cokoliv, za co se budu stydět, nebo obviňovat, Boží Láska mě vždy přijme. Tomu věřím. Tato Láska mi také dá sílu napravit chyby a omluvit se. A proto můžu tuto vinu odhodit spolu s nepotřebnou pýchou na svoje schopnosti, a zase se o něco více spolehnout na Boha. Pokud jsem se z této zkušenosti poučila, tak je to jen díky Bohu a jeho Lásce, ne mým vlastním schopnostem.

Mám takovou představu, která mě nesmírně uklidňuje: Když v životě padám někam do hlubin, věřím, že dopadnu do měkkého. Že tam dole není nic jiného než Boží přijímající Láska, protože ta je všude.

Jak vhodně nabízet pomoc

Pokud s někým soucítíte, přirozenou reakcí je snaha mu pomoci. Často však zapomínáme na nezbytnou komunikaci. Aby pomoc byla účinná a vhodná, nechme rozhodnutí o její formě a provedení na osobě, které pomáháme. Předejdeme nedorozumění, zklamání a zbytečně vydané energii. Zkuste použít tyto otázky:

1. Mohu Ti nějak pomoci?
2. Jak?
3. Jak si přeješ, abych to udělala?

Během rozhovoru si také uvědomte svoje vlastní možnosti, ať nejste zbytečně frustrovaní tím, že byste překračovali svoje hranice. Pokud něco nechcete dělat, nebo je to pro Vás příliš komplikované, řekněte NE! Pokud pomoc nebude tak úplně dobrovolná, nesplní svůj účel. Také není si nakonec můžete popovídat o tom, jaké to pro vás bylo a otevřeně vyjádřit své pocity, které se v průběhu objevily. A na totéž se můžete zeptat osoby, které jste pomáhali. 🙂

Autor: Mgr. Markéta Jonczy