Psychické potíže

Pravá sebeúcta: Kdo jsem, když nepodávám výkon?

Možná Vás překvapí, že jedním z klíčů ke spokojenému životu je sebeúcta. Zní to jednoduše. Mnozí z nás však nemají ani potuchy, co by vlastně na sobě měli mít v úctě. Nebo že namísto sebe mají celý život v úctě jenom svůj výkon.

brown and white track field
Photo by Pixabay on Pexels.com

Falešná sebeúcta

Málokdo v dnešní na výkon zaměřené společnosti nespojuje svou hodnotu se svojí efektivitou, úspěchem a dosahováním vytyčených cílů. Možná jste si už všimli, že pozitivní pocity spojené s podáváním výkonu nejsou příliš trvalé. Jak dlouho se dokážete radovat, že jste něčeho dosáhli? Několik hodin, nebo jen pár minut? Možná jen sekundu, než vás zahltí další požadavek z nekonečného seznamu.

photo of person holding black academic hat
Photo by Pavel Danilyuk on Pexels.com

V tomhle stavu jsem se nacházela po většinu studia a i potom v práci. Pořád tady bylo něco, co bych měla, co se ode mě očekávalo. Neuměla jsem se radovat z dosažení bakalářského, ani magisterského titulu. Jela jsem podle předem naplánované osnovy, kterou jsem přejala od vyučujících, přestože v mém životě už neměli nejmenší vliv.  

„Falešná sebeúcta má v úctě výkon. Vážíme si toho, co děláme, ne toho, kým jsme.“  

Gabrel Maté, kniha Roztěkaná mysl

Podmínečné přijetí

Málokteré dítě zažívá bezpodmínečné přijetí od svých rodičů, kteří ho pravděpodobně ve svém dětství taky nezažili. A tak v nás vzrůstá pocit nejistoty a snaha zasloužit si přijetí. Jak je zřejmé, toto úsilí se zaměřuje na vnější zdroje uznání. V úctě je cizí mínění a požadavky druhých, namísto vnitřních zdrojů. Takové dítě a později dospělý neustále prahne po uznání, přijetí, činí ze sebe nepostradatelného, obětuje se pro druhé, a po většinu času naprosto ignoruje svoje vlastní potřeby, pocity a touhy.

brave doctor in flying superhero cape with fist stretched
Photo by Klaus Nielsen on Pexels.com

„Mám svoji hodnotu, když jsem užitečná, když se starám, aby byl svět lepší místo, když pomáhám druhým, když se starám o naplnění jejich potřeb…“ To byla moje přesvědčení a částečně motivace pro studium psychologie. Viděla jsme to před sebou naprosto jasně jako můj smysl života. Jsem přesvědčená, že většina pracovníků v pomáhajících profesích to má podobně a jen se zaplétají do osidel falešné sebeúcty.

Kdo jsem?

Workoholismus a zaměření na potřeby druhých nás drží v izolaci od emoční bolesti, ale taky od opravdového poznání toho, kdo jsme, co stojí za to mít v úctě. Pokud předpokládáme, že úctu si musíme zasloužit, a že je odměněna jen tvrdá práce, pravděpodobně budeme přehlížet své vlohy, tedy činnosti, které nám jdou samy od sebe a lehce. To jen znovu dokazuje, že v úctě máme výkon, nikoli sebe.

Často jsem si myslela, že schopnost psát lehce texty, které mají hlavu a patu a většinou obsahují i zajímavou myšlenku, má skoro každý. Že to není nic výjimečného. Jindy jsem si myslela, že když mám tedy tak zjevný talent, chce se po mně, abych napsala něco mimořádného. Hned, spatra. To břímě zodpovědnosti mě natolik zavalilo, že jsem se většinou o nic nepokusila. Sebepodceňování a na druhé straně kyvadla se nachází sebepřeceňování. Ani jedna strategie není v kontaktu s realitou.

split photography of a girl
Photo by Artem Malushenko on Pexels.com

„Předvedla jsi mi svůj neopracovaný drahokam, který jsi oddělila od kamene. Opravdu ses snažila. Jsi skvělé děvče. Dej tomu čas a svůj drahokam pořádně vylešti.“

Shiro Nishi, film Šepot srdce (1995)

Realita je taková, že i s talentem musíme cvičit. Je nesmysl chtít po sobě vrcholové výkony, když jsme předtím dostatečně netrénovali. Zklamání je téměř jisté. Ale to nepopírá naše vrozené vlohy. To, kým jsme není ani tak náš výkon, jako spíš to, co nás baví, co nám dělá dobře, co nám jde samo, co přináší radost. Pokud si dovolíme objevovat tuhle naši podstatu, vedlejší produkty budou nejspíš velmi cenné a mnozí lidé je budou považovat za úspěch. Největším úspěchem je však dosažení klidu, když přijmeme, kým doopravdy jsme a naučíme se sami sebe respektovat.

Akce na závěr

Pokud tápete v tom, kdo jste mimo oblast výkonu, zkuste si odpovědět na tyto otázky. Někdy pomůže i názor blízké osoby, která si také přeje, abyste byli v životě šťastní.

  • Co mě baví a přináší mi radost v průběhu činnosti?
  • Co mi jde samo od sebe, i když se ani moc nesnažím?
  • Co ostatním činí problémy, ale mně ne?
  • Co ostatní na mně obdivují, přestože tomu nevěnuji moc energie?
  • Za co dostávám často komplimenty, aniž bych o ně usiloval/a?
  • Co dělám rád/a, přestože z toho nakonec nevzejde nic „užitečného“?
joyful diverse girls throwing fallen leaves in autumn park
Photo by Charles Parker on Pexels.com

A pak si dovolte věnovat těmto činnostem trochu času a energie ve vašem nabitém programu, nehledě na to, jestli jsou zpola nesmyslné, absurdní, nebo „nedůležité“. Věřím, že před vámi leží dobrodružná cesta plná nečekaných odhalení a zvratů. Stačí jen vykročit.

Autor: Markéta Jonczy

1 Comment

  1. Truchlení nad změnou: Nostalgie ze starých dobrých časů - Cesta z deprese

    02/10/2023 at 10:27

    […] Čím drastičtější změnou procházíme, tím radikálnější změna našich přesvědčení je nasnadě. Životní změny nás staví na rozhraní. Tušíme, že zajetá pravidla se musí taky změnit, jinak si přivodíme mnoho trápení. V jednom z předchozích článků se dočtete o změně sebehodnoty, když nejsme schopni podat výkon. […]

Leave a Reply