Cesta z deprese

Trauma je zranění, může být fyzické nebo psychické. Na psychické úrovni se může stát traumatem cokoliv, co mozek vyhodnotí jako extrémně ohrožující a závažné. Nejčastěji se uvádějí příklady jako znásilnění, týrání, úraz, zážitek válečného konfliktu apod., při kterých člověk zažívá reálné ohrožení života. V tomto článku popisuji svou vlastní zkušenost, kterou jsem subjektivně prožívala jako trauma, přestože se ve srovnání s uvedenými příklady nejedná o přímé ohrožení života.

Jsem přesvědčená, že jsem prožila spirituální trauma. Během několika měsíců se mi rozpadl svět. Veškeré hodnoty, na kterých jsem do té doby budovala svůj život, se zbortily jako domeček z karet.

Osamělost ve zkušenosti

Nejhorší na tom byla osamělost. Od malička jsem vyrůstala v církvi, byla jsem vedená k tomu, abych měla Boha, potažmo církev a službu církvi na prvním místě, a byla jsem poslušná a upřímně věřící. V církvi jsem měla všechny kamarády. Věřila jsem tomu, že sloužit Bohu je správné. Vlivem velmi negativní zkušenosti s představiteli církevní instituce jsem ztratila veškeré přátele. Nikdo podobnou zkušenost neměl, nikdo mi nerozuměl. Pro všechny mé přátele a rodinu zůstala církev nedotknutelná. Zároveň jsem nechtěla nikoho vystavovat nejistotě plynoucí ze zpochybnění hodnot.

Bůh je bezmocný, nebo není dobrý

Zhroutila se mi víra v Boha, který pro mne do té doby s církví splýval. Sloužit církvi znamenalo sloužit Bohu, odmítnutí od církve, znamenalo odmítnutí od Boha, pohrdnutí mnou a mým manželem se mne bytostně dotýkalo jako zavrhnutí samotným Bohem. S tou představou jsem dlouho bojovala. Na rozdíl od mého manžela jsem byla vychovaná ve víře, že Bůh je na prvním místě Láska. Mátlo mne, když se můj manžel příliš zaobíral starozákonními texty, které Boha zpodobňují jako nelítostného nebo krutého, trestajícího, nařizujícího genocidu. Měla jsem dojem, že to je vyšší stupeň víry, připustit si tuto tvář Boha, a tak jsem se těmto myšlenkám vystavovala. Dnes vím, že je v první řadě potřeba být zakotvená ve vědomí Boží lásky a nepochybovat o ní, navzdory okolnostem. Tenkrát jsem však okolnosti považovala za přímý důsledek Božího rozhodnutí. Bůh byl pro mě vzdálený, nevyzpytatelný. Nutila jsem se přijmout tuto Boží podstatu. Až jsem se dostala do fáze, kdy jsem pochybovala o tom, jestli je Bůh dobrý, nebo ne. A pokud je dobrý, tak musí být bezmocný, protože nezasáhl.

Bída

To vše se ve mně odehrávalo v době, kdy jsme plánovali svatbu a prožívali první rok manželství. Strašně moc jsem si přála mít normální začátek manželství, ale prožívala jsem všechno jiné, než čistou radost. Vlivem rozhodnutí církve, která odmítla mého manžela jako kazatele, přestože se na tuto profesi několik let připravoval, nás uvrhlo do velké nejistoty a bídy. Manžel neměl práci, budoucnost viděl černě, prožíval deprese. Neodvažovali jsme se dívat daleko do budoucnosti, nechtěli jsme vypočítávat, na kolik měsíců nám vystačí peníze, které jsme dostali jako svatební dar. Přestěhovali jsme se do Olomouce, kde jsem studovala. Chodila jsem na přednášky, psala seminárky, a vracela jsem se domů, kde se můj manžel utápěl v pocitech bezmoci a beznaděje. Litovala jsem ho, měla jsem vztek na mocné, kteří si ani neuvědomili, co způsobili, nebo jim to možná bylo jedno. Bylo to zoufalé. A k tomu jsem zažívala pocit viny, že všechno, co se děje je nějak špatně, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Všechny pocity jsem ale držela v sobě, abych dokázala být manželovi tou jedinou oporou, která mu zbyla. A proto ve mně začala vzrůstat hořkost a na jejím základě deprese.

Nové uspořádání

Všechny ty pocity dokážu pojmenovat až dnes, po šesti letech. V tu chvíli jsem byla jako opařená. Vnímala jsem jen napůl, protože moje víra, moje životní filosofie byla traumatizovaná. Uzdravení ještě stále není u konce. Letos jsem si však svou víru nově uspořádala. Uvědomila jsem si, že mi tenkrát v pojmu církev splývalo církevní společenství s církevní institucí a Bohem. Moje zkušenost se týkala především církevní instituce, ze které jsem letos vystoupila, protože jí nevěřím. Věnuji čas osobnímu vztahu s Bohem a vztahům s lidmi, kteří tvoří mou vlastní církev, mé společenství. Vedla k tomu strastiplná cesta. Už i tenkrát mě upokojovala myšlenka, že to, co je pevné, obstojí. Že je třeba zbořit falešné náboženské představy, aby bylo možné setkat se s Bohem. Že je třeba projít pročišťujícím ohněm.

Osobní Bůh

Nejdůležitějším duchovním zážitkem pro mne byla účast na víkendových ignaciánských exerciciích. V pokoji na zdi visel kříž. A já jsem se modlila k tomu Ježíši, který na něm visel, a cítila jsem, že Bůh je nablízku trpícím. Ježíš zažil mučení a neskonalé utrpení, a proto mi rozumí, je se mnou v mojí bolesti. Prosila jsem ho za uzdravení a napsala jsem tuto modlitbu:

Pane,

Dotkni se mých očí,

Ať Tě mohu spatřit.

Dotkni se mých uší,

Ať zaslechnu tvůj hlas.

Dotkni se mě,

Ať Tě mohu cítit.

Dotkni se mého srdce,

Ať Tě mohu milovat.

Dotkni se celé mé bytosti,

Ať Ti mohu sloužit.

Amen