Cesta z deprese

Tento článek vzniká v době, kdy jsem už dva měsíce na nemocenské s diagnózou covid-19. Moje příznaky nejsou sice život ohrožující, ale znemožňují mi běžně fungovat. Většinu dne ležím v posteli, protože pociťuji nesmírnou únavu a bolesti svalů, kostí a kloubů, které přicházejí ve vlnách. V nohách cítím bolest, jako bych uběhla maraton, dřepovala celé odpoledne, nebo vylezla na Sněžku. 

Strach z nejistoty

Jsou chvíle, kdy mě přepadá malomyslnost a strach. Bojím se, že to nikdy neskončí. Mám strach, protože se nemám o co opřít. Nikdo mi nedokáže říct prognózu. Ze začátku jsem si říkala: tři týdny, pak už to přestane. Po měsíci jsem se smiřovala s tím, že ještě možná jeden týden, nebo dva. Po šesti týdnech jsem se bránila myšlence, že to možná opravdu nikdy neskončí, že budu žít celý život převážně v posteli. Po sedmi týdnech jsem ty týdny přestala počítat. Ze dvou měsíců můžou být tři, čtyři, pět, šest… Dál se neodvažuji pokračovat.

Úzkostné myšlenky

Když unavím oči koukáním do monitoru, někdy jen tak ležím. V tu chvíli se většinou vynořují nejrůznější myšlenky: zmařené plány, nesplněné sliby, co je potřeba udělat, zařídit, co mě štve… 

Jsem vděčná, že jsem pro sebe objevila kouzlo meditace. Jedním z nejvýznamnějších důsledků meditace pro mě bylo prosté zjištění, že není třeba všechno analyzovat, že každé myšlence, která mi vytane na mysli, se nemusím nutně věnovat. Meditace je pro mě speciální časoprostor, ve kterém nic nemusím. Meditace nemá cíl, sama cesta je cílem. Nejde o to něčeho dosáhnout, nemá smysl si v meditaci stanovovat cíle. Tím cílem je každodenní praxe. Vedlejším účinkem může být hluboká relaxace, zklidnění mysli a úzdrava duše. Díky křesťanské meditaci ve mně vzrůstá důvěra, že všechno dobře dopadne. Nevím sice kdy a jak přesně skončí tahle nemoc, ale věřím, že v tom nejsem sama. 

Klid a vděčnost navzdory okolnostem

Jsou však chvíle, kdy bolest poleví a opustí mě strach z budoucnosti, kterou nemám pod kontrolou. Zaplavuje mě vnitřní klid, že všechno je tak, jak má být. Navzdory tomu, že se nacházím v nezáviděníhodné pozici, pociťuji vděčnost. Přestože jsou moje možnosti momentálně hodně omezené, snažím se vážit si toho, co mi zatím zůstalo. Především jsem vděčná za možnost přemýšlet, být sama se sebou. Mám příležitost promýšlet svoje zkušenosti, svůj vlastní příběh a jak ho chci vyprávět. 

Jsem vděčná za svoji rodinu a přátele, a za technologie, díky kterým s nimi můžu zůstat v kontaktu. Jsem vděčná, že mám stále ještě práci, že se nemusím strachovat o peníze. Jsem vděčná, že jsem schopná si něco uvařit k jídlu. Je toho ještě mnohem víc… 

Vděčnost je o tom, že si dovolím být optimistou navzdory okolnostem. Současný stav nelze popřít. Můžu se však rozhodnout soustředit se na malá semínka dobrých věcí a učinit tak skutečnost lépe snesitelnou.