Cesta z deprese

Novoroční předsevzetí si většinou dáváme v euforii z nového začátku. Nový rok je skvělou příležitostí podlehnout iluzi, že to „staré“ už je za námi a před námi leží něco „nového“. Zapomínáme, že jako lidské bytosti máme problém s jakoukoliv změnou a je nám mnohem příjemnější zůstat věrní našim starým zvykům. Změna je mnohem těžší, než si přiznáváme. Kromě toho, jak se můžeme poučit z událostí za posledních pár let, mezi které patří pandemie covidu a začátek války na Ukrajině, velké události nejsme schopni předjímat a mít pod kontrolou. O tom, že život nejde tak úplně naplánovat, jsem psala už v jednom ze svých prvních článků. Dnes k tomu přidávám, co mě naučilo chronické onemocnění.

Proč si nedávám novoroční předsevzetí

Protože to s nimi dopadne jako s tímto článkem. Chtěla jsem, aby vyšel tematicky na začátku roku, ideálně v lednu. Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách, ale už je únor. 😊 (Možná, že načasování je přesto v pořádku, protože nyní nastává doba vystřízlivění a střetu s realitou. 😀 )

Život s chronickou nemocí (často i bez ní) je tak nepředvídatelný! Nedávám si předsevzetí, protože vím, že to není moje vina, že je nejsem schopná splnit. (I když hooodně slevím ze svých nároků.) Protože jsem si zažila, jaké to je, když nic nejde dlouhodobě podle plánu. A zklamání bolí. Každý den se probudím s jinou dávkou energie a mírou bolesti. Dopředu nikdy nevím, jak mi bude. A taky nevím, jak dlouho budu splácet nadměrný výdej z předešlých dnů. Sice většinou odhadnu, z čeho je mi hůř, ale změnu počasí si nenaplánuju.

A co mi pomáhá se nezbláznit z pohledu do budoucnosti? Nově nabyté superschopnosti:

• maximální flexibilita plánů
• žádost o pomoc
• odpočinek kdykoliv
• trénink vděčnosti

Flexibilita v mém zájmu

Naučila jsem se přestat plánovat měsíce dopředu (pokud to není nutné) a být maximálně flexibilní v přesouvání termínů a rušení setkání. Dříve to pro mě nebylo snadné, z části proto, že jsem si zakládala na své spolehlivosti a dochvilnosti. Rušení termínu bylo tak nepříjemné, že jsem klidně obětovala své pohodlí, jen abych ho dodržela. Dnes to ovšem není otázka pohodlí, ale bolesti. A když mi jeden minutový telefonát pomůže, abych dalších několik hodin netrpěla bolestí na stupnici 9 z 10, „přetrpím“ ho.

Ze začátku nemoci to pro mě vůbec nebylo příjemné a řešila jsem si vnitřní dilema, jestli dodržet plán, nebo ho zrušit. Z toho je zřejmé, jak důležité pro mě vždy plány byly. Mám ráda strukturu, řád a ráda se dopředu těším na to, co jsem si naplánovala. Druhou stranou mince je strach (prožívaný také několik dnů i týdnů dopředu) ze schůzek a termínů, které nejsou příjemné. (V tomto článku píšu o tom, jak naslouchat vlastním obavám.) Dalo by se říct, že plán a ostatní lidé pro mě byly důležitější než já sama. Dnes už to mám jinak, ale není to ani tak moje zásluha, jako spíš nutnost. Vím, že to, co je v plánu a v diáři, neznamená, že to nutně nastane. A to mě svým způsobem osvobozuje.

Přestože jste možná zdraví a zvládáte svůj naplánovaný život, můžete mít pocit, že ten život není tak úplně podle vás. Že jste se stali loutkou ostatních lidí, společnosti, korporátu, rodiny… Přečtěte si můj vzkaz pro unavené ženy a muže. 😉 Jak na zdravé sebevědomí se dočtete zde. Jak začít pracovat s vnitřním kritikem zde. O životních prioritách z mého pohledu píšu zde.

Říct si o pomoc

Další nepostradatelná superschopnost, kterou jsem v posledních dvou letech dostala na vyšší úroveň, je žádost o pomoc. Taky to není nic příjemného, ale většinou se to vyplatí a přinese úlevu. Přestože se snažím veškeré nutné termíny u lékařů plánovat s dlouhými rozestupy a den předtím i potom si rezervovat na odpočinek, občas potřebuji odvoz autem. Když se blíží termín a mně je dlouho špatně, nezbývá nic jiného. Je mi jasné, že svým přátelům tím způsobím drobné komplikace, ale spoléhám na to, že umí říct „ne“, když by to bylo nadmíru.

Vzhledem k tomu, že nezvládám úklid domácnosti, potřebuji pomoc i s ním. Spoustu lidí znervózňuje představa, že jejich věci uklízí někdo cizí, nebo že někomu platí za to, co by zvládli taky. Měla jsem to podobně, ale moje perspektiva se výrazně změnila. (Hlavně proto, že už to reálně fakt nezvládnu.) Navíc člověk, který vám pravidelně doma uklízí, celkem rychle přestane být cizí. Také si svou „paní na úklid“ můžete sami vybrat. Pokud za práci dostane adekvátně zaplaceno, nemá důvod váš nepořádek soudit, protože je loajální. Kromě toho paní na úklid je s mým nepořádkem hotová rychleji a s větší lehkostí už jen proto, že k mým věcem nemá žádný citový vztah. Díky tomu, že jsem si dokázala říct o pomoc, jsem teď opět o něco svobodnější (a pokornější).

Kdy odpočívat? Kdykoli je třeba

Vlivem chronické nemoci jsem se stala citlivější ve všech oblastech. Největší úlevou od tělesného diskomfortu je pro mě většinou odpočinek. Přestože by moje mysl ráda tvořila, ovlivňovala okolní svět a přiměla tělo, aby zrealizovalo všechny její nápady, učím se zvolit si odpočinek. Pořád je to pro mě těžké, protože bych toho chtěla tolik vyzkoušet! Nicméně dobít baterky, obzvlášť když se nabijí maximálně na 20%, je důležitější. V praxi to znamená přestat dělat cokoliv kdykoliv, pokud tělo vyžaduje odpočinek. Změnit plány, zrušit setkání, na které jsem se těšila, neudělat to, co by bylo potřeba udělat. Rozhodně je to lepší možnost, než jít až na hranici, kdy tělo zkolabuje a vypoví službu úplně. Taky se učím smiřovat s nedokonalostí stavu všech věcí. 🙂 Někdo tomu říká meditace, mindfulness nebo všímavost.

Mindfulness: trénink všímavosti a vděčnosti

Z toho, co jsem o mindfulness přečetla, jsem si vzala, že je dobré naučit svoji mysl vnímat obyčejné věci, být za ně vděčný a žít v přítomnosti. Tady a teď, když píšu tenhle článek, si všímám a jsem vděčná za dřevěný stolek, který mi umožňuje psát na laptopu vleže, za vůni svíčky, za tuto chvíli, kdy píšu, můžu psát, mám co psát, a mám i čtenáře… Zkuste to taky: za co jste vděční tady a teď? Nehledejte nic velkého, stačí drobnosti. Zkuste procítit tuto vděčnost aspoň na 15 sekund. Když to budete dělat pravidelně, vaše neurony si to zautomatizují. (Alespoň to tvrdí výzkumy neuroplasticity mozku.)

V článku Jak se stát optimistou navzdory okolnostem jsem uvedla, že mi vděčnost přináší klid. Když si všimnu drobností a procítím vděčnost za maličkosti, které jsou krásné, obohacující, nebo ničím nezasloužené, cítím se lépe. Ne že by se změnily ty velké věci jako moje nemoc, bolest, nebo nesplněná přání, ale změnil se můj způsob vnímání/všímání. Navzdory nim se mi žije o něco líp. Taky mě to učí přestat toužit po neobyčejných věcech, zážitcích a honit se za nimi. Nebo porovnávat svoji realitu s virtuální realitou, kterou sdílí lidé prostřednictvím fotek a videí na sociálních sítích. Toto ujištění jsem si pro sebe nazvala: Život není „fancy“. Většinu chvil si za rámeček na instagramu nedáte. Ale i „obyčejnost“ má svoji hodnotu, když se ji naučíte vnímat a doceňovat.

Jediné, co máme, je přítomnost

Pokud jste četli můj článek shrnující rok s chronickou bolestí, víte, že je pro mě často těžké až nemožné zvládat i ty naprosto obyčejné věci, jako je procházka v parku, posezení v kavárně, nebo cestování do jiného města. Učím se nezaměřovat na to, co já nemůžu a vy ano. Ani na to, co bych mohla, kdybych byla zdravá, ale na to, co je k dispozici tady a teď. Každá chvíle je plná různých podnětů, jde o to, na které zaměříme svoji pozornost. Chci Vás tímto povzbudit, abyste začali svou mysl trénovat ve vděčnosti, abyste se nenechali spoutávat plány, ale žili život naplno a všímavě právě teď. Nečekejte na začátek roku, měsíce, nebo týdne! Nic jiného než přítomný okamžik totiž nemáme. Minulost už neovlivníme a budoucnost je mimo naši kontrolu.

Autor: Markéta Jonczy