Cesta z deprese

V článku Zdravé sebevědomí: jak na to jsem se zmínila o tendenci depresivních lidí srážet sami sebe. Jedná se o vnitřní přesvědčení, že je se mnou něco špatně. Klíčově je právě hodnocení skutečnosti na SPRÁVNĚ/ŠPATNĚ. Někteří autoři to nazývají vnitřním kritikem. Jakoby část našeho já byla věčně nespokojená s tím, jací jsme. Chtěla by nás předělat, abychom byli něčím jiným. Kritéria, podle kterých nás posuzuje, se časem můžou měnit, zpřísňovat podle toho, kdo je aktuálně naším vzorem.

Vliv výchovy

Postava vnitřního kritika, (můžeme ji také nazývat přebujelým Superegem), má svůj základ v osobách, které nás vychovávaly a formovaly. Cílem výchovy by mělo být připravit dítě na samostatný život ve společnosti. K tomu využívají rodiče a učitelé různé formy většího či menšího nátlaku, odměn, posilování pozitivních vzorců, někdy manipulací a trestů. Není mým cílem poučovat o správných metodách výchovy, ale poukázat na to, že rodiče v nás pěstují samoregulační jednotku. Ta by měla zajistit, že se dospělý člověk chová podle zásad společnosti a neporušuje její zákony. Vnitřní kritik v sobě však obsahuje i tvrdost, přísnost, nelítost.

Vnitřní kritik – otrokář

Může se stát, že se tato regulující jednotka vymkne kontrole. A z postavy milujícího rodiče se v naší mysli rázem stane nelítostný otrokář, případně policajt, nebo Bůh, který nás neustále hodnotí a trestá. Jeho bičem jsou pocity viny, srážení naší hodnoty, srovnávání s nedosažitelnými vzory, zákaz odpočinku a nic nedělání, zákaz příjemných činností atd. Superego takto může růst a zotročovat nás naprosto nepozorovaně. Nejsme si ho vědomi, ale bezmezně věříme tomu, co nám podsouvá, podobně jako jsme v dětství důvěřovali rodičům. Věříme tomu, že si nic lepšího nezasloužíme, že nemáme nárok na lásku, na relaxaci…

Jak nakládat s přebujelým superegem

Prvním krokem na cestě k uzdravení a vyrovnání vnitřních sil je uvědomit si přítomnost tohoto kritika. Tím však jeho nadvláda neskončí. Naopak. Můžeme se znovu chytit do jeho pasti, když svůj odpor a svoji nespokojenost namíříme proti vnitřnímu kritikovi. Dosud jsme možná nesnášeli svoje tělo, nebo svou přecitlivělost. Nyní začneme nesnášet svoji sebezraňující tendenci, hlas, který nám to našeptává, vnitřní rozervanost a zranění, že to není tak, jak by to mělo být. (Obrátíme svou přísnost vůči pocitu, že si nedokážeme sami sebe dostatečně vážit, oceňovat se a starat se o sebe.) Dostáváme se tak do bludného kruhu, že nám vadí, že nám něco vadí. A jsme zase na začátku. Zase nám vadí něco uvnitř nás, co je naší součástí, čeho bychom se ale nejradši zbavili. Momentálně je to vnitřní kritik.

Vnitřního kritika nelze dostat jeho vlastní zbraní – kritikou, přísným pokáráním a negativním hodnocením. Pokud ho budeme neustále umlčovat, odporovat mu, nesouhlasit s ním, čím dál, tím víc v nás bude vzrůstat nenávist a kritik bude rafinovanější. Objeví se kdykoliv, kdy si stanovíme nějaký cíl, kdykoli budeme vědět, co je SPRÁVNĚ a co ŠPATNĚ.

Bezpodmínečná láska k sobě

Cesta kultivace vnitřního kritika je dlouhá a strastiplná. Zkusila jsem už mnoho přístupů, ale nejtěžší pro mě zůstává, mít ráda svého vnitřního kritika, protože i on je moje součást. Pokud mi to nejde, zkouším ho aspoň akceptovat. Vědět o něm, že tam je a nepodlehnout tendenci odporovat mu. Jen nezaujatě pozorovat.

Když jsem začala meditovat, objevila se ve mně přísnost, která nestrpěla rušivé myšlenky. Správně pro mě bylo setrvávat v klidovém stavu mysli. Jakmile se vynořily nepříjemné pocity, okamžitě jsem je odmrštila, protože se mi nehodily. Ony se však vracely stejnou rychlostí zpátky. Pořád je pro mě těžké nesklouzávat k hodnocení, když mám v meditaci za úkol pozorovat. Hodnocení je návyk. Nejtěžší je nestranně pozorovat, že se objevila myšlenka hodnocení, nechat ji být, a nechat ji odejít. Pokud se vám to podaří, může vás to motivovat zkoušet to dál. Pozor ale, abyste se až příliš neupínali na cíl. Aby se pro vás nestalo SPRÁVNÝM, že myšlenka odejde, a ŠPATNÝM, že zůstane.

Řešení je v jemnosti k sobě, v bezpodmínečném přijímání a lásce. A to je celoživotní proces. Učíme se být trpěliví sami se sebou.

Autor textu: Mgr. Markéta Jonczy