Cesta z deprese

Antidepresiva jsou léky, které se běžně předepisují na depresi, stav nezvladatelného smutku, pocitů viny, bezmoci a beznaděje. Článek, který brzy zveřejním, jsem věnovala Mýtům a faktům o antidepresivech, kde se mimo jiné dočtete, že antidepresiva jsou velmi účinná a mnoha lidem zachránila život. Nyní se s Vámi chci podělit o svou zkušenost, která nebyla bohužel úplně pozitivní. Ale taková realita bývá, nic není bez rizika, každá mince má dvě strany, každá tabletka dvě poloviny…

UPOZORNĚNÍ: Následující řádky berte, prosím, s rezervou. Nejde o empirickou studii, tudíž tato zkušenost je nepřenosná. Moje tělo se v současnosti potýká s fyzickou chronickou nemocí, a tak přehnaně reaguje na všechny podněty, včetně léků. Je možné, že to, co nepomohlo mně, může pomoci Vám. Nechci Vás odradit od braní antidepresiv. V určitých případech je však na zvážení lékaře, jestli konkrétní léky u konkrétního pacienta plní svůj účel. Proto s lékařem mluvte, když se objeví nežádoucí účinky, nebo syndrom z vysazení! Antidepresiv je velké množství a více druhů, a tak se určitě najde vhodný lék i pro Vás!

Nežádoucí účinky antidepresiv

V příbalovém letáku se dočteme, že antidepresiva, podobně jako všechny léky, mohou způsobovat nežádoucí účinky. Když nás ten dlouhý seznam neodradí a začneme je brát, doufáme, že pozitivních účinků bude víc než těch negativních. Viděla jsem to podobně. Chtěla jsem to zkusit. Byla tady šance, že mi něco pomůže. Šla jsem do toho s tím, že je tu určité riziko, ale jsem ochotná ho podstoupit.

Při nízkých dávkách jsem pociťovala mírné zlepšení nálady, ale žádné nežádoucí účinky. Přestala jsem mívat záchvaty smutku a nezadržitelného pláče. Byla tu šance, že konkrétní antidepresivum může mít pozitivní efekt i na únavu, kterou dlouhodobě trpím. Proto jsme s lékařem zkoušeli zvyšovat dávku až na maximum. Se zvyšováním se ale začaly výrazněji projevovat vedlejší účinky, u mě to bylo noční pocení. Došlo to tak daleko, že jsem se budila zimou více než pětkrát za noc úplně mokrá a musela se převlékat do suchého oblečení. Jak je zřejmé, přišla jsem o kvalitní spánek a hora špinavého prádla rostla děsivým tempem. (U jinak zdravého člověka by to možná nebyl takový problém, ale pro moje tělo sužované chronickým onemocněním ME/CFS to bylo naprosto zničující.)

Syndrom z vysazení

Když u mě nedošlo ke kýženému efektu, dohodli jsme se s lékařem, že začnu antidepresiva postupně snižovat. Mezi tím uběhlo asi třičtvrtě roku a pomalu končilo nesnesitelně horké léto. Začala jsem tedy snižovat dávky a těšila se, že nežádoucí účinky pominou a konečně se mi uleví. Nastával podzim, který bývá psychicky i fyzicky náročný, ale já jsem doufala, že jak se sníží teplota, bude se mi existovat o trochu lépe. (Těžko se tomu věří teď na začátku března, ale pravda je, že stejně špatně zvládám teploty nad 20 a pod 10 stupňů.) Místo toho se ale objevily nové příznaky, jako bolesti kloubů při změně počasí a celkově mi bylo čím dál hůř. Přičítala jsem to na vrub podzimu a tomu pořád ještě přerušovanému spánku.

Všechny příznaky mé chronické (fyzické) nemoci se natolik zhoršily, že jsem si v říjnu pořídila elektrický vozík, abych se vůbec dostala ven na čerstvý vzduch a mohla jednou denně vyvenčit psa. V tuhle chvíli jsem netušila, jestli se zhoršuje moje chronická nemoc, nebo tělo takto reaguje na změnu dávkování. Celé to bylo dost děsivé, protože jsem nevěděla, kdy a jak to skončí a v jakém budu stavu. Jestli se to někdy zlepší, nebo se to bude pořád jenom zhoršovat… (Po čtyřech měsících stále nejsem schopná pohybovat se venku bez vozíku, ale nemyslím si, že by to byl účinek antidepresiv. Zhoršení (a zlepšení) prostě patří ke každé chronické nemoci a nedá se jim vyhnout.)

Vlastní rozhodnutí

Přestože jsem snížila dávku na polovinu, noční pocení nezmizelo. (Místo pěti probuzení to byly tři.) Začínala jsem mít vztek na ten lék, který „nic neléčí, jen mi přitěžuje…“ a rozhodla jsem se ho sama vysadit. (Přiznávám to proto, že vím, že se o to dříve nebo později pokusí každý zoufalý psychiatrický pacient. A já se jim nedivím.) Před tímto vás bude varovat každý odborník a příbalový leták. Pravděpodobně ani jeden z nich nezažil tu míru zoufalství! (Která mohla být způsobena tím snižováním, jak si zpětně uvědomuji.) To je velké riziko změny dávkování, že pořádně zamává s emocemi.

Po dvou dnech bez léků přišel syndrom/démon Vysazení ve své plné síle. Noční můry, úzkost, neklid a pocit elektrického výboje do hlavy. (O tom všem se dočtete v příbalovém letáku, ale je to samozřejmě velmi vzácné…) No dobře, tak takhle to nepůjde. Vzala jsem si další prášek a démon Vysazení zmizel. Do půl hodiny jsem byla klidná, dokázala jsem se vyspat a elektrické výboje přestaly.

Komunikace s psychiatrem

Pokud jste nikdy nebyli psychiatrovým pacientem, tak nejspíš netušíte, jak je těžké zvednout telefon, vytočit číslo psychiatra a žádat o pomoc. Když ještě k tomu víte, že jste udělali něco, co jste dělat neměli, jako je vysazení léku. Psychiatr je totiž poslední šance na záchranu, a když ten nepomůže, tak už nikdo… A to je děsivé. No nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem své „svévolné vysazení“ neprozradila, jen poprosila o další snížení a předepsání receptu. A bylo mi vyhověno. Nakonec to bylo tak jednoduché, ale předtím jsem byla spoutaná strachem, jak to dopadne.

Na další kontrole u psychiatra jsem otevřeně řekla, že chci tento lék vysadit, že u sebe nevidím žádný přínos a lékař souhlasil. Poprosila jsem ještě o tu nejmenší dávku, aby vysazování bylo opravdu co nejpomalejší a pokud možno nejjemnější. Démon Vysazení mi nahnal strach a rozhodně jsem ho nechtěla potkat znovu.

Démon Vysazení se vrací

On mě však evidentně potkat chtěl, a to několikrát. Když jsem snížila o 25mg, vídali jsme se 10 dní v kuse. Výboje do hlavy, noční můry, pocení, neklid, smutek… Pak jsem si dala chvíli pauzu. Totéž se opakovalo ještě třikrát, když jsem snížila na třičtvrtě tablety, půl tablety a čtvrt tablety. Naštěstí pocení skoro vymizelo a nočním můrám jsem se už spíš smála. (Zřejmě režisérovi docházely nápady.) To všechno ještě nebylo nejhorší.

Když jsem antidepresiva vysadila úplně, začal démon Vysazení vytahovat všechna esa: „Výboje do hlavy zvládáš? A co 10 dní v kuse? Prej už nemáš depresi, tak se koukni pořádně na svůj život! No není to k pláči? A hele, přestala jsi být úzkostná! Vážně? Tak na tebe vyzkoušíme fobie. Vyrovnanost? Pche! Já ti ukážu, jak to vypadá, když se člověk zblázní! Představ si, že tohle budeš prožívat do konce života!…“

Nevěřím na peklo, ale vím, že už jsem jedním prošla. Tedy doufám, že už jsem venku. Látky obsažené v antidepresivech se z těla po vysazení dostávají 2 týdny, jak jsem se dočetla… A délka vysazování by měla být tak dlouhá jako polovina času, kdy bylo antidepresivum podáváno. (Mám dojem, že se zde dostáváme k matematickému problému o dělení dvěma, který definoval Pythagoras. Pokud jsem to správně pochopila, jde o to, že ať už dělíte dvěma jakékoliv číslo a to zase dělíte dvěma, a to zase, a tak dál do nekonečna, nikdy nedostanete nulu. Vysazovat léky podle tohoto pravidla je tedy matematicky nesmyslné. Nikdy se totiž nedostanete na nulu. Ale možná to nebylo myšleno tak doslovně…)

Závěr

Co jsem tím chtěla říct? Tři věci pro tři skupiny čtenářů:

Pacientům, kteří taky zažili nežádoucí účinky a syndrom z vysazení: Nejste v tom sami! Nebojte se obrátit na psychiatra, i když jste ho tak úplně neposlechli. Každá situace se dá řešit. I pro Vás se může najít vhodný lék, kombinace léků a vhodná dávka.

Odborníkům, kteří antidepresiva předepisují a doporučují: Syndrom z vysazení není sranda! A někdy mu nezabrání ani ten nejpomalejší způsob vysazování… Je to nutné zlo. Proto prosím, mějte trpělivost a pochopení pro pacienty, kteří vysazují léky. Můžete je třeba předem upozornit, že se příznaky zhorší, že budou mít potřebu něco udělat, že je to všechno součást procesu vysazování, ale že to přejde.

Ostatním: Nežádoucí účinky a syndrom z vysazení můžou způsobit nedůvěru ve vztahu k psychiatrovi a posílit pocity bezmoci a beznaděje. Což nakonec ještě prohlubuje depresi, kterou antidepresiva mají léčit. Cesta k hledání vhodné léčby tady však nemá skončit. Podpořte osoby ve vašem okolí, které se s něčím podobným potýkají. Procházejí peklem, jaké si nedovedete, ani nechcete představit.

MJ