Jaký pro mne byl rok 2022 s chronickou bolestí?
Máme tady prosinec, a tak je na místě ohlédnout se zpět. Pro mě byl tento rok jedním z nejhorších v mém životě. Šlo to se mnou od devíti k pěti v oblasti zdraví. A od pěti k devíti na stupnici chronické bolesti. Ještě mi nebylo 30, ale po většinu času jsem se cítila na 120 let.
Očekávání
Častěji než bych chtěla, jsem se nacházela v jednom ze dvou módů: očekávání a zklamání. Bylo neskutečně frustrující zažívat zklamání z nové léčby, úpravy dávek léků, vedlejších účinků, kompenzačních pomůcek, které sice pomohly, ale ne tak, abych se dostala na původní úroveň energie na začátku roku. Pořád jsem doufala, že něco zabere, pomůže, že si dostatečně odpočinu a stabilizuju se. Těšila jsem se, až bude jaro a léto a teplo a sluníčko. Pak jsem se těšila, že nebude takové vedro a přijde podzim a zima… Žádná z těch změn nepřinesla očekávaný výsledek. Spíš naopak. Bylo mi čím dál hůř nehledě na to, jak moc jsem odpočívala a snažila se ulevit si od zátěže.
Zklamání
Přišla jsem o nepřetržitý spánek, několikrát jsem se nachladila, moje denní dávka energie se z původní celkem stabilní hladiny 25 % snížila na 10 %. Nadměrnou zátěží pro mě bylo stát ve sprše o pár minut déle, abych si umyla hlavu, nebo pověsit jeden lavor vypraného prádla na sušák. Z procházek se psem, které se neustále zkracovaly, se na podzim staly projížďky na elektrickém vozíku. Občas i to bylo moc. Bolesti svalů po procházkách jsem na podzim vyměnila za bolesti kloubů způsobené změnami počasí a vlhkem.
Rozbité sny
V lednu 2022 jsem měla spoustu plánů. Byla jsem přesvědčená, že už jsem na svoji nemoc vyzrála, že vím, co potřebuji, jak se sebou zacházet. Potřebovala jsem sice hodně odpočinku, ale dokázala jsem několik hodin za den sedět a věnovat se práci, psaní, nebo skypování. Chtěla jsem začít s online poradenstvím, napsat a natočit meditace, dopsat knihu… Myslela jsem si, že nastal čas obrátit svou pozornost k druhým, začít být zase aktivní, dávat z toho, co sama dostávám…
Nové koníčky
Jak se mé schopnosti postupně zhoršovaly, vždy jsem si našla nějakou novou zálibu. Nejdřív to bylo vaření nových receptů, pečení, vyšívání, potom bylinky, výroba domácí kosmetiky, macerátů, mastí, sirupů a tinktur, chystala jsem se vyrábět svíčky. Když jsem neměla dost síly na sběr bylinek a většinu času jsem musela ležet, objevila jsem háčkování, což zvládnu celkem dobře provozovat vleže, a ruční šití panáčků. Mezi tím občas nějaká knížka. Nakonec ale i to bylo příliš náročné. Ze dnů, které jsem dříve nazývala „nejhorší“, se staly týdny, kdy jsem sledovala seriály a filmy na Netflixu, nebo stokrát ohrané pohádky. K obědu jsem si uvařila brambory nebo nudle a snědla je s tvarohem. Pak přišlo na řadu čtení článků o módě a typologii postav, módní poradenství pro rodinné příslušníky a nákupy oblečení a doplňků na internetu, hledání komunity chronicky nemocných na Instagramu, psaní příspěvků a focení mého reálného života.
Na dně (zase)
Vůbec nejhorší jsou takové dny, kdy jenom ležím a čekám, až mě přestane celé tělo bolet, brnět, mravenčit, píchat a být příšerně těžké. Jakékoliv podněty zvenčí, jako jsou sluchové nebo zrakové vjemy, způsobují bolest a zhoršují můj stav. Co se dá dělat, když musíte mít zavřené oči, špunty v uších a nemůžete se hýbat? Meditovat. Nakonec mi nezbylo nic jiného. Nepřestala jsem po celý rok s pravidelnými ranními a večerními meditacemi, čtením duchovní literatury, poslechem bohoslužeb… Ale teď byla meditace jedinou možnou výplní času. A někde tam na tom dně jsem si opět uvědomila několik pravd:
- Mám svoji hodnotu jenom tím, že jsem. Nemusím ji nikomu dokazovat.
- Vnější věci, aktivity navenek, produkty mojí mysli nebo rukou, nejsou to nejdůležitější.
- Je v pořádku, že občas cítím vztek, lítost, smutek, strach, zklamání, frustraci a bolest.
- Život není problém, který bych musela řešit. Ani zdraví. Je to dar.
- Je v pořádku, že nerozumím tomu, proč se mi něco děje, k čemu to je, a nevím, co mám dělat.
- Nemusím dělat nic.
- Nemusím se vzdávat všech svých snů do budoucna. Budoucnost nikdo nezná.
- Truchlím nad ztrátou svobody, soběstačnosti, radosti, vizí…
- Je to v pořádku tak, jak to je. I když je to hrozné.
- Pro víru, naději a lásku se můžu rozhodnout kdykoliv. Věřit, mít naději a milovat mohu za jakýchkoliv podmínek. Naděje je vždy nerealistická. Stejně jako víra, že Slunce jednou vyjde, i když je nejhlubší tma a nemám žádný důkaz. A milovat navzdory nedokonalostem je sama podstata lásky.
A jaký byl Váš rok 2022? Pokud chcete, můžete mi napsat zprávu pomocí nového formuláře na liště vpravo. 😉
Autor: Markéta Jonczy