Cesta z deprese

Když jsem prožívala depresi, měla jsem velmi nízké sebevědomí. Byla jsem přesvědčená, že nic neznamenám, že nic nezvládnu, že si od života nic nezasloužím, neměla jsem se ráda, cítila jsem vinu za to, že prožívám krizi. Tento postoj sama k sobě však nacházím ve svých denících z dřívější doby. V jednom z nich jsem se ptala Boha, proč mě stvořil takovouhle a proč se musím tak trápit?

Srovnávání

Později jsem se velmi často srovnávala s druhými lidmi a vždy oni byli ti dobří a já ta špatná. Nejhůř jsem to vnímala na facebooku. Proč ostatní mají takové zážitky a já ne? Proč mají tak krásný život a já ne? Záviděla jsem lidem, kteří lépe odpovídali ideálnímu obrazu současné společnosti, že to mají lehčí. Zatímco já jsem byla vždycky divná, jiná. Bylo mi líto, že v mém životě se dějí samé krize, (s manželem jsme řešili, jestli budeme mít příští měsíc na zaplacení nájmu), že nemám bezstarostný studentský život, že nemůžu cestovat. Všechno to srovnávání ve mně jen prohlubovalo pocit beznaděje, a že je se mnou něco špatně. I když jsem se třeba snažila mít se ráda, (protože to se teď nosí a je to potřeba), nikdy jsem se nedokázala mít ráda bezpodmínečně.

Nároky

Sebevědomí – znamená vědět o sobě. Kdo jiný by měl o mně vědět, než já? Ale já jsem to nevěděla. Ve chvíli, kdy mě někdo kritizoval, brala jsem si to osobně, nebo jsem to pro jistotu úplně vytěsnila, protože mě to až moc bolelo. A když mě někdo chválil, shodila jsem to ze stolu jako maličkost. Bolelo mě, že moje reálné já neodpovídá ideálnímu já. Snažila jsem se napasovat do ideální představy, která byla příliš těsná. Nešlo to, i když jsem se moc snažila, moje já se tomu vzpíralo. Chtěla jsem být vysportovaná, vystudovat, cestovat, zkoušet nové věci, mít hodně kamarádů, neustále u toho vypadat šik, být vtipná, nestydět se za sebe… Byla to touha po zvrácené dokonalosti. Hodně mi záleželo na tom, co si myslí druzí. Problém je ale v tom, že ti druzí si vždycky něco myslí, navíc každý něco jiného a nikdy se nemůžu zalíbit všem. (Více v článku Vnitřní kritik aneb jak začít pracovat s přebujelým superegem.) 

Rozhodnutí a čin

Po delší době, kdy deprese odezněla, jsem se k tématu sebevědomí vrátila. Věděla jsem, že je důležité mít se ráda, už jenom proto, abych si v příští životní krizi uměla dát větší podporu. Nikdy jsem ale nezažila ten pocit. Při dokončování školy jsem však ve svém životě udělala několik velkých změn. Rozhodla jsem se, že když jsem si vybrala tak náročné povolání, že si to potřebuji ve volném čase vynahradit. Že musím v první řadě myslet na sebe, abych se dokázala soustředit na problémy druhých, a začala jsem to praktikovat. Výsledek se dostavil, přestože rozhodnutí bylo předně racionální. Začala jsem se více věnovat tomu, co mám ráda, snažila jsem se starat se sama o sebe, myslet optimisticky, začala jsem chodit na psychoterapii, později také pravidelně meditovat. (10 druhů meditace, které pomáhají proti úzkosti)

Prožitek lásky k sobě

Po nějaké době mě oslovil citát: „Láska říká – Je to takové, jaké to je.“ Láska nehodnotí, nesrovnává, nevypočítává. Láska akceptuje. Učila jsem se nejprve takto přistupovat k druhým lidem a ono to mělo pozitivní efekt. Věci se začaly hýbat. A pak už bylo o něco jednodušší vztáhnout bezpodmínečný přístup sama na sebe. Postupně jsem se vzdávala nároků a kontroly nad sebou. Velmi mi v tom pomohly meditace, ponoření do sebe, navázání kontaktu s pravým já. Najednou pro mě bylo jednodušší vidět se realisticky, pojmenovat některé moje vlastnosti, smířit se s tím, jak vypadám. Dnes si užívám lásku k sobě v tomto smyslu: „Ať už se ze mne vyklube cokoliv, budu to mít ráda, protože jsem to já.“ Nesnažím se být dokonalá, ale často sama sebe překvapuji. Myslím, že jsem blíž zdravé sebereflexi než kdy dřív.

Autor textu: Mgr. Markéta Jonczy