Cesta z deprese

Tíživý pocit viny může být jednou z příčin depresivního prožívání. Sama jsem několik let cítila, jako by se nade mnou vznášel černý mrak, něco mě pořád sráželo, nedovolilo mi to užít si příjemnou chvíli, dát si pauzu, odměnit se, jako bych na nic z toho neměla nárok. Souviselo to s nízkým sebevědomím, pocitem, že jsem tady na světě trochu omylem, že si to nezasloužím, protože jsem se něčím provinila, tím, že jsem, jaká jsem…

Následující text je pokračováním z knihy Anselma Grüna – Kleine Schule der Emotionen. Zde naleznete první část, ve které bylo řečeno, že bez povinnosti není vina a jaké jsou povinnosti nás lidí.

Potlačování reality

Z jungiánské psychologie pochází pojetí viny jako štěpení. Budu vinný, když se vnitřně rozštěpím, když se budu vzpírat vidět skutečnost takovou, jaká je, když budu potlačovat, co je mi nepříjemné, když se vědomě odvrátím, když mi můj pocit/intuice chce něco sdělit.

Vina má zde něco společného se slepostí. Zavírám oči před skutečností a před skutečností ostatních. Identifikuji se tolik se slepostí, kterou jsem si vytvořil, že nevidím skutečnost.

Boj se sebou

Naše vlastní vina často neleží tam, kde jsme překročili přikázání. Když mladý člověk při zpovědi přiznává, že zhřešil, protože v pátek večer snědl maso, nebo že se pohádal s rodiči, tak cítím jasně, že to není jeho opravdová vina. Pokusím se tedy toho dotyčného zeptat, v jaké oblasti míjí on sám sebe, kde žije vzdálený od sebe. Někdy je to zřejmé už při pohledu na jeho postoj. Když někdo křečovitě svírá svoje ramena, tak tuším, že vina není v tom, že udělal chybu, ale že nemá žádnou důvěru. Tíží ho, že se uvnitř neodevzdal Bohu.

Moje vlastní vina leží tam, kde bojuji sám se sebou, abych přijal svou lidskost, svůj životní příběh, moje schopnosti a hranice, když Bohu vyčítám, že nejsem takový, jaký bych chtěl být. Vina je v rozštěpení toho, jak to je, a jak bych to chtěl. V tom, co mi Bůh svěřil a v tom, že slepě následuji svou utkvělou představu, kvůli které se neustále rozbíhám hlavou proti zdi.

Často není snadné rozpoznat, kde se doopravdy nachází moje vina. Ale teprve když se namáhám, abych spatřil, kde žiji daleko od své vlastní skutečnosti, kde se sešněrovávám do korzetu svých vlastních představ, můžu se obrátit a žít tak, aby se mi dařilo, tak, aby můj život byl zdravý a úplný.

Naučené reakce z dětství

A co si tedy počít s pocity viny? Pocity viny neukazují vždy reálnou vinu. Často jsou mnohem více důsledkem nesrozumitelnosti a nedostatečné sebedůvěry. Mnozí se cítí vinní, protože je jejich Nad-já (superego) obviňuje. Natolik si zvnitřnili příkazy a hodnoty rodičů, že se z nich mohou osvobodit jedině pomocí pocitů viny.

Mladá žena, kterou matka v dětství neustále nutila k práci, se cítí vinná, když si jednou chce odpočinout a něco si užít. Mnozí cítí vinu, protože nejsou schopní naplnit očekávání rodičů, partnerů, přátel, kolegů. Jiní odsuzují sami sebe za to, že v nich vzrůstá nenávist a závist. Když v sobě spatří agresivitu, potrestají se pocity viny. Místo toho, aby se na agresi podívali a integrovali ji do svého životního konceptu, namíří ji proti sobě. Úkol psychologa a dalších osob pečujících o duši je rozlišovat mezi pocity viny a opravdovou vinou.

Jak se dívat na svou vinu

Když sám sebe trestám pocity viny, nedostanu se většinou moc daleko od svého provinění. Musím vnímat, že za vinou se nachází moje vlastní nouze a zranění. Potom se můžu naučit zacházet s vinou kreativně. Zbavuji se pranýře, na kterém ze sebe vždy dělám viníka. Učím se nové chování, které mi dělá dobře.

Potlačování pocitů viny

Jedno nebezpečí je, že skrze svoje pocity viny zůstanu ve svém provinění. Druhé nebezpečí spočívá v tom, že svoje pocity viny potlačím a promítnu si je do ostatních. To je dnes široce rozšířený mechanismus. Člověk si hledá obětního beránka, na kterého naloží všechny svoje viny. Potom se beránek zabije. Ale to mě neosvobozuje od pocitů viny. Proto musím najít dalšího obětního beránka.

Odpuštění reálné viny

Abych se dostal z tohoto začarovaného kruhu, měl bych se realisticky podívat na svou vinu a zároveň důvěřovat, že mi Bůh moji vinu odpustí. Ale stejně tak důležité je odpustit vinu sám sobě. To se mi podaří pouze, pokud poodstoupím od svého ideálního obrazu o sobě, který si v sobě nosím: obrazu, že celý život proběhnu v neposkvrněném běloskvoucím rouchu. Ať už chceme nebo ne, vždycky budeme znovu a znovu vinní. Rozhodující je, jestli se od své viny odvrátíme a pohlédneme na Boží milosrdnost a že svou vinu využijeme tak, že se sami k druhým zachováme milosrdně namísto toho, abychom si do nich svou vinu projikovali.

Místo toho, abychom sami sebe obviňovali, měli bychom si odpustit. A místo toho, abychom odsunuli vinu, kterou nám dluží ostatní, a odpověděli na ni s nenávistí a tvrdostí, měli bychom ji odpustit. Protože v naší lidské vzájemnosti není žádná lepší cesta, než odpustit, abychom spolu mohli žít v míru. Ale tato schopnost odpouštět je v naší duši často zasypaná naším vnitřním odporem proti odpuštění. Máme v sobě hluboké přesvědčení, že všechno se musí zaplatit, i vina. Proto je třeba léčivých obrazů, aby náš odpor vůči odpuštění, hluboko uložený v našem nevědomí, mohl být překonán. Když Ježíš na kříži sám odpouští svým vrahům, můžeme díky tomu důvěřovat, že v nás není nic, co by nemohlo být Bohem odpuštěno a co bychom si nesměli sami odpustit. Když si představujeme obrazy odpuštění, které prožil Ježíš a jak je nám před očima vykreslil v podobenstvích, stáváme se schopnými věřit v odpuštění a druhým odpouštět.

(Anselm Grün: Kleine Schule der Emotionen, překlad a autor textu: Mgr. Markéta Jonczy)