Cesta z deprese

Když propukla pandemie covidu-19, žádné obavy jsem si nedělala. Považovala jsem se za odolného jedince, byla jsem si celkem jistá, že to moje tělo zvládne. Snažím se jíst zdravě, přes 10 let jsem vegetariánka, v poslední době jsem se začala více pohybovat, cvičit, chodit na procházky. V září jsem zvládla třídenní vandr, při kterém jsem ušla 70 km. Začala jsem prožívat úzkost v podobě bolesti svalů ve chvíli, kdy se u mne rozvinul postvirový únavový syndrom, který stále po čtyřech měsících neodezněl.

Únava

Začalo to docela nevinně: bolelo mě celé tělo, svaly na nohou byly napjaté, cítila jsem se neskutečně unavená. Většinu času jsem trávila vleže. Nejhorší na tom bylo, že se to po dobu tří měsíců vůbec nezlepšovalo. Ta obrovská nejistota ohledně nemoci covid-19 mě znepokojovala, i když jsem si to moc nepřipouštěla. Nikdo mi nebyl a dodneška není schopen říct, jak dlouho to ještě bude trvat. (Nyní už jsou to 4 měsíce.) Zúzkostňovala mě představa, že se to nikdy nevrátí do normálu. Že nebudu moct pracovat, cestovat, že nebudu už nikdy v životě mít energii na to, abych si ho trochu užila. V těch nejhorších týdnech jsem nebyla schopná se ani soustředit na sledování filmu, natož číst. Bylo pro mě vrcholně namáhavé ohřát si jídlo a najíst se. Vstávala jsem z postele jen, kdy to bylo nezbytně nutné. A když jsem občas udělal něco navíc, tak jsem se z toho dva dny vzpamatovávala. Moje tělo se necítilo odpočaté, ani když jsem spala 10 hodin. Při každém probuzení bylo napjaté.

Autoimunitní reakce

V té nejhorší fázi jsem si přečetla článek, ve kterém se vědci vyjadřovali o tzv. long-covidu jako o autoimunitní reakci. To mě docela rozhodilo. Název autoimunitní v sobě obsahuje pocit, že je s mým tělem něco špatně, že se mi tělo stalo nepřítelem. Je v tom jakýsi odpor vůči tělu, vzdor, nesoulad. Identifikovala jsem se s příznaky únavového syndromu. Když jsem si o něm našla něco více, došla jsem k označení chronické onemocnění. To mě rozhodilo ještě víc. Opravdu je možnost, že moje příznaky přetrvají po celý život. V tuhle chvíli jsem se cítila dost beznadějně a bezmocně. Nepoddala jsem se však úplně těmto pocitům.

Nejvíce mi pomohlo, že jsem zůstala v kontaktu se svými přáteli, kteří mě povzbuzovali, vyslechli si mě a byli pro mě zdrojem naděje. Shlédla jsem také dokument, který mapuje cestu několika lidí, jak se uzdravovali z chronických nemocí. Na konci to hezky shrnul jeden lékař, který pravil, že pokud se pacientovi podaří eliminovat příznaky chronické nemoci, stal se v podstatě profesionálním pacientem. Uvědomila jsem si, že existuje celá komunita chronicky nemocných, kteří podobně jako já hledají, čeho se chytit. Bohužel jsou takoví lidé velmi snadný cíl pro různé zázračné léčitele, zaručené recepty na zdraví, léčebné produkty apod. Cesta k uzdravení byla u většiny chronicky nemocných klikatá, vyzkoušeli různé možnosti léčby od tradiční, přes homeopatika, po alternativní léčbu čínskou, ajurvédu, reiki, změny stravovacích návyků, až došli k práci s vlastními emocemi formou meditace. To mě povzbudilo, protože jsem si uvědomila, že jdu nejspíš správně a na té cestě nejsem sama. Dodalo mi naději, že jsou způsoby, jak mohu zlepšit svůj život, ať už se kdy uzdravím nebo ne, že nejsem tak úplně bezmocná, přestože jsou nyní moje možnosti značně omezené.

Naděje

Klíčové v procesu uzdravování je upínat se k naději. Nebo si aspoň připustit, že naděje může mít své místo právě v situaci, která se jeví bezvýchodně. Pokud by řešení bylo už vidět, nebyla by to naděje. Naděje je doufání uprostřed utrpení, že za rohem je úleva. Sice ještě nevím jaká, ale věřím, že tam je. To mi pomáhá překonat současnou fázi utrpení.

Naděje však neznamená křečovitě se upínat k vlastním představám a lpět na dosavadním způsobu života. Právě naopak. Chápu nemoc jako výzvu ke změně života, ke zhodnocení dosavadní cesty a rozhodnutí, kudy a jak chci pokračovat dál. Vyrovnávání se s nemocí vede k přehodnocování vlastních priorit, střetnutí se s vlastními démony a strachy. Je to příležitost k růstu. A růst bolí, ale nemá smysl mu vzdorovat. Častokrát jsem prožila, že je uklidňující se mu poddat v důvěře, že to nakonec dobře dopadne. A pokud to nedopadlo dobře, tak to ještě není konec.