Cesta z deprese

Tento text jsem napsala v době, kdy jsem cítila obrovskou bolest. Cítila jsem se zraněná a zrazená, osamělá. Zpětně to hodnotím jako spirituální trauma, o kterém píšu zde. Tehdy jsem četla biblickou knihu Jób a ta ke mně zvláštním způsobem promlouvala. V té bolesti jsem pro sebe našla nějaký smysl utrpení, i když mi to příliš neulevilo. Konec textu je mírně upravený oproti původnímu.

Kdo je Jób

Pro ty, kdo neznají: Jób je biblická postava, které se v jednom dni stalo všechno nejhorší, co se člověku může stát, přestože byl spravedlivý a nezasloužil si to. Přišel o veškerý majetek a na všechny jeho děti se zřítil dům. Naposled onemocní leprou, opustí ho i jeho žena. Přicházejí k němu jeho přátelé a mají spoustu chytrých rad. Na konci knihy sám Bůh říká, že jedině Jób k němu mluvil patřičně, ne jeho přátelé, a vrací mu bohatství i rodinu. Následující text je výkřikem ze dna:

Jaký je tvůj příběh, taková je tvoje víra

Příběh Jóba nás drtí. Je to jako noční můra, která nás vytrhuje ze sladkého spánku. Při pročítání knihy Jób nás mrazí, protože ztrácíme půdu pod nohama. Při pohledu na zbědovaného spravedlivého Jóba se pomalu drolí naše jistoty. Proto odvracíme od něho zrak. Protože při pohledu na Jóba je Bůh strašlivý. Je to Bůh, který dopouští. A my nerozumíme tomu, proč. Bůh v této knize nedává odpověď. Dozvídáme se pouze o jeho moci a moudrosti, kterou nejsme schopni pojmout. To je odpověď Boha. Činím, co já chci a vy mě nemůžete pochopit. A právě v příběhu Jóba se nám rozpadají naše představy. Myslíme si totiž, že víme, jaký Bůh je. Myslíme si, že víme, co Bůh chce. A myslíme si, že Jeho lze pochopit. Namísto Boha uctíváme bůžka, kterého jsme si sami stvořili. Sice není ze dřeva nebo z kamene, ale v našich myslích má celkem konkrétní podobu. 

Mnozí bratři a sestry Bohu prokázali věrnost v době minulého totalitního režimu. Někteří zázračně vyvázli, někteří ne. Jak rozdílná musí být víra člověka, kterého Bůh neustále zachraňuje a člověka, kterého Bůh pokoří! Asi jako víra Jóba a jeho přátel. 

Rozbití představ o Bohu

Je totiž neskutečně těžké, ba přímo nemožné tváří v tvář Jóbovi trvat na svých představách. Bůh v knize Jób rozbíjí naše představy o sobě, roztříští našeho bůžka. A to je nepříjemné. Bolí to. Rozpadá se nám svět. Je to však nutné proto, abychom mohli spatřit pravou Boží tvář. Je třeba zničit falešné představy, projít očišťujícím ohněm, abychom poznali, co je opravdu pevné, co vydrží. 

Bůh, který dopouští

V Jóbově zkušenosti narážíme na tvrdou realitu, že i dobrým lidem se stávají zlé věci. Příšerné věci, které Bůh dopouští. Spoléháme na jeho ochranu, ale Jóba Bůh neochránil! Spoléháme na jeho spravedlnost, ale ta se v případě Jóba neprojevila! (Nebo ne hned.) Spoléháme, že Bůh žehná těm, kdo se ho bojí, ale od zbožného Jóba Bůh své požehnání odvrátil! Když si tuto skutečnost přestaneme omlouvat tím, že se to děje na popud a v moci Satana, a připustíme si krutou pravdu, že Bůh má přeci moc i nad ním, že ten zlý koná jen to, co mu Bůh dovolí, že i on je pouze nástrojem Božím, přepadá nás strach. Když v centru Jóbova příběhu vidíme Boha a jeho jednání, protože přeci o vztah s Bohem nám jde, chceme porozumět Božímu jednání, dostáváme se do slepé uličky, kdy proti nám stojí hrozivý Bůh. Bůh, který dopouští. A v tuto chvíli nejsme schopní číst biblická zaslíbení stejně jako dřív, jestli vůbec. Jak máme věřit Božím zaslíbením při pohledu na příběh, který je popírá? 

Všemocný Bůh

Propadáme zoufalství a  beznaději. Ale není se kam obrátit. Před všemocným Bohem se nelze skrýt. Nelze se zaopatřit tak jako se o to snažil boháč v podobenství o stodolách. Tomu boháčovi Bůh řekl: „Blázne!“ Nelze utéct před Božími záměry a plány, jak nám to dokazuje Jonáš. Jsme Bohu vydáni na milost a nemilost. 

Věřit Boží Lásce navzdory

A právě tady v bolesti, strachu, zoufalství a možná i rezignaci se rodí víra a pravá naděje, drahá naděje. Ač se to zdá nesmyslné, právě v této chvíli má smysl k Bohu promluvit. Jako to činí Jób. A Bůh možná odpoví, pokud bude chtít. A to je ten zásadní zlom v naší víře. Dovolíme Bohu být takový, jaký je, přesahující naše chápání a naše představy. Víra, že navzdory všemu, navzdory tomu, co Bůh dopouští, věřit v Jeho dobrotu. Věřit tomu, co si nemůžeme ověřit. Důvěřovat, přestože nám chybí důkazy a argumenty. Spolehnout se na to, co nevidíme. Pokud jsme ochromeni a cítíme, jakoby Bůh před námi skryl svou laskavou tvář, vezměme si příklad z ženy v podobenství o soudci a vdově. Buďme umínění, vytrvalí v našich modlitbách. Prosme Boha! Volejme k němu! Ke komu jinému bychom šli? Ke komu jinému máme volat než k tomu, který vše řídí, který má veškerou moc? Který má náš život ve svých rukou. V tomto dialogu nám Bůh může dát naději. A tak vezměme svůj kříž a následujme Ježíše cestou utrpení s nadějí, že Otec jednou skoncuje se zlem. A než to nastane, bez ustání se modleme!