Cesta z deprese

Odmaturovat, dostat se na vysokou, odchodit všechny přednášky a semináře, napsat diplomku a konečně odstátnicovat! Jasně vytyčená meta, která však není cílem sama o sobě, ale ve většině případů je získání vysokoškolského diplomu propustkou k vysněnému povolání. Strastiplnou cestu studenta však může zavalit množství různých překážek. Pokud jste optimisté, tak jako já, tak si představujete, že všechno půjde hladce. Jenže…

Studium vás většinou neodstaví úplně z běžného života, (a pokud ano, tak je mi vás upřímně líto). Kromě studijních povinností máme i další život ve své rodině, mezi přáteli, s partnerem… A tyto životní oblasti se neřídí studijním harmonogramem ani směrnicemi děkana. Ve vztazích nestačí splnit minimální požadavky, nýbrž jsou vyžadovány osobní oběti. Ale hlavně si nevyberete termín životní „zkoušky“. Život kolem vás plyne dál podle svých vlastních pravidel, a pokud ho úplně neignorujete, tak se Vás okolní dění dotýká. A v podstatě máte dvě možnosti, jak se vyrovnat s protichůdnými tlaky. Buď naprosto podřídíte svůj osobní život studiu, nebo naopak studium, jeho délku a formu přizpůsobujete svému životnímu stylu. Protože život je přece víc než výkon. Většina studentů kombinuje obě formy slaďování, především v závislosti na tom, jestli zrovna je nebo není zkouškové období.

Otázky, které bychom si měli klást, pokud se nám nedaří dostát našim závazkům:

1. Čí to vlastně byly představy, že vystuduji tento obor? Bylo to moje vlastní přání, nebo touha mých rodičů, byl na mě vyvíjen nátlak ze strany širší rodiny, nebo přátel, po případě partnera?

2. Ptal se mě vůbec někdy někdo, co chci já? Ptala jsem se já sama sebe, co chci?

3. Co chci doopravdy? Co chci nejvíc ze všeho?

Často to ani sami nevíme a někdy vědět nechceme, protože se nám nelíbí, co bychom mohli zjistit… A z tohoto vnitřního zmatku může pramenit naše rozpolcenost vzhledem ke studovanému oboru. A její projevy můžou být ve formě prokrastinace, vyhýbání se učivu, oddalování zkoušek, zapomínání termínů a podobně.

Změna je život 

Život je nevyzpytatelný a v jeho průběhu se může stát i mnoho tragických událostí, které otřesou naší schopností podat odpovídající výkon, ať už je to vážná nemoc blízké osoby, smrt, vážný úraz, nebo otřesení životními hodnotami, duchovní krize, rozchod, hádka…

Občas se do našeho života také vlomí nepředpokládané, ale ne nepříjemné změny, jako je zamilovanost, nalezení partnera, společné bydlení s partnerem, těhotenství… Všechny tyto změny, ať už jsou pozitivní nebo negativní, nás staví před rozhodnutí, co je vlastně pro mě důležitější?

Jak to někdy dopadá…

Já osobně jsem zvolila formu přizpůsobování studia životu. Rozhodla jsem se jít vstříc své životní lásce, vdát se v průběhu studia, přestěhovat se kvůli práci manžela a přestoupit do kombinované formy. Tato osobní rozhodnutí mě nejenom fyzicky oddálila od mé Alma Mater, ale také od mého cíle stát se psycholožkou. Protože při kombinovaném studiu nejste student (!) a musíte chodit do práce. A při práci na plný úvazek se studuje opravdu těžko, obzvlášť když dojíždíte na univerzitu 350 kilometrů.

A co si z toho vzít?

Díky střetům s realitou formujeme náš žebříček hodnot, sestavujeme si priority. A pokud se realitě nevyhýbáme, tak máme příležitost mnoho se naučit především o sobě. Možná v důsledku našich reálných zkušeností nesplníme něčí (nebo vlastní) představy, jací bychom měli být, co a kdy bychom měli vystudovat, s jakými výsledky. Ale i ve škole platí, i když se to na první pohled nezdá, že neexistuje žádné stoprocentní DOBŘE a ŠPATNĚ.

A navíc je to vždycky spíš improvizace!

Ať už je cesta k vysněnému cíli sebevíc strastiplná, má o to větší hodnotu. Protože nás nutí přemýšlet a pozastavovat se nad tím, co bychom jinak bezmyšlenkovitě přejali od okolí. Překážky tu nejsou od toho, aby nás zničily, ale aby prověřily naši motivaci a pomáhaly nám duševně zrát. A zrání, stejně jako růst bolí. Jak říká jedna moje kamarádka: člověk se změní, jen když musí.