Když žít dál je největší výzva
Nikdy v historii se lidstvo nemělo tak dobře, jako většina z nás v západním světě. A přece jako by nám pořád něco chybělo. Pravděpodobně jsme na něco podstatného zapomněli a nejspíš to nemá nic společného s blahobytem. Internet je zamořen poradci, kouči, terapeuty, samozvanými duchovními vůdci, guru a léčiteli, kteří si na tom založili byznys. Působí dojmem, že ví, jak na to, jak nás učinit znovu šťastnými, naplněnými a jak najít smysl života.
Lži o osobním rozvoji
Vzhledem k tomu, že jsem psycholožka a křesťanka, nechci se zbytečně navážet do lidí, kteří poradenství, duchovní vedení nebo psychoterapii provozují poctivě. Nicméně cítím povinnost upozornit všechny vás, kteří hledáte v životě uzdravení, vnitřní klid a smysl, že to nikdy nejde snadno. Nikdo to taky nemůže udělat celé za vás. Pokud vám někdo tvrdí, že už na to přišel a že vás naučí jednoduchou techniku a všechno bude fajn, určitě vám lže. Více polopravd nikdy nedá dohromady celou pravdu. Celá pravda je složitá. Životní cesta je málokdy jasná a přímá. Většina z nás si ji musí sama vyasfaltovat. Pro začátek je fajn se s tím prostě smířit. Pokud se cítíte na okraji společnosti, nebo jako ve slepé uličce, nebo dokonce na dně studny, nemusíte se obviňovat. Život je někdy takový.
Odvaha žít
Zní to jednoduše: žít. Žijte svůj život. Ne život někoho, život, který vám naplánoval a předurčil někdo jiný. Svůj vlastní život naplňte tím, co je pro vás důležité. Mimo jiné to taky znamená přijímat dary i ztráty každého období. Pokud žijeme, vždy nás může něco bolet, zranit, můžeme o něco přijít. To vyžaduje odvahu jít do rizika. Existují různé způsoby, jak se někteří snaží toto riziko snížit a navodit si větší pocit bezpečí. Některé strategie jsou dlouhodobě spíš škodlivé:
- Vyhýbání se lidem, emocím, vztahům, výzvám, všemu, co nás děsí, co do našeho života přichází, aniž bychom se o to prosili.
- Závislost na hodnocení druhých, kteří potvrzují naši hodnotu a naše úspěchy, status ve společnosti.
- Hromadění věcí a majetku pro zajištění do budoucna a pro všechny případy.
- Závislost na psychoaktivních látkách, které snižují pocit úzkosti.
- Volba bezpečné cesty, jak nám ji přichystali rodiče, předchozí generace, automatické plnění požadavků společnosti.
- Vypočítavost, zaměření na zisk a neautentičnost ve výběru přátel, povolání, trávení volného času.
Deprese
V depresivních obdobích se nám může zdát, že žít dál svůj život je to nejtěžší. Deprese není jenom smutek nebo truchlení. Ale také osamělost, bezmoc, zoufalství, lítost a pocit, že se nacházíme v bezvýchodné situaci. Z těchto pocitů pramení myšlenky jako: Nikdo mi nerozumí, Nikdo mi není schopen pomoct, Jsem na to sám/sama, Nedokážu si pomoct, Nikdy to už nebude lepší, Život je pro mě nesnesitelný, Jsem k ničemu, Můj život nemá smysl, Selhal/a jsem…
Deprese přichází spolu s uvědoměním, že jsme někde, kde se necítíme dobře, ať už fyzicky, nebo psychicky. Zároveň není snadné to místo, pozici, vztah, nebo cokoli jiného změnit, nebo opustit, aby nám líp bylo. Jsme nuceni setrvávat ve způsobu života, který nás ničí, a my nevidíme východisko. Někdy je deprese důsledkem žití podle nesprávné strategie. Přesto však není nutné se z toho obviňovat. Každý z nás žije, jak nejlíp umí. Pokud vás vaše strategie nezavedla tam, kde potřebujete být, budete se nejspíš muset naučit jinou. Depresi lze vnímat jako šanci pochopit, na čem opravdu záleží, a příležitost učit se žít lépe svůj život. A to je tvrdá práce. Přesně tady, na dně, může začít to asfaltování vlastní cesty.
Sebevražda
Deprese je smrtelné onemocnění, proto by se její léčba měla brát vážně. Důležitá zpráva pro osoby trpící depresí: DEPRESE LZE LÉČIT. Dokonce velmi úspěšně. Jak poznat depresi a co se s ní dá dělat, popisuji v tomto článku.
Moje spolužačka z gymnázia spáchala sebevraždu, když jí bylo 14 a mně 15. Díky tomu jsem o sebevraždě hodně přemýšlela, ale moc lidí nebylo ochotných se o tom bavit. Chtěla jsem jí nějak porozumět. Napsala jsem i nějaké seminární práce na téma sebevraždy. Lze se na ni dívat různě: sebevražda jako svobodná volba každého člověka, sebevražda jako únik, jako řešení neřešitelné situace, jako protest, jako volání o pomoc, jako poslední volní akt, když už člověk ztratil nad vším kontrolu… Mnohé z těchto důvodů jsou pochopitelné.
Nikdy jsem neodsuzovala lidi, kteří se pokusili spáchat sebevraždu. Cítila jsem k nim soucit stejně jako ke svojí kamarádce. Jen mi bylo moc líto, že se k tomu rozhodli. Že jim nikdo v životě nedokázal předat jednoduchou pravdu, že jejich život má smysl, ať už žijí jakkoli, a oni mají velkou hodnotu, ať už dělají cokoliv. Že každý problém se dá nějak vyřešit, i když to nemusí být snadné nebo příjemné. Že na to nemusí být sami. Že tady na tomhle světě ještě mají nějaký úkol. (Myslím si, že předat lidem tuto zprávu je hlavní úkol náboženství. Přesto je křesťanství spíše známo svým odsuzováním sebevrahů.) Sebevražda mojí kamarádky byl jeden z impulzů, proč jsem se chtěla stát psychoterapeutkou.
Nenaplněné potřeby
Pokud cestu z deprese chápeme jako odvážnou a tvrdou práci na tvorbě této cesty, je zřejmé, že potřebujeme dostatek zdrojů. Potřebujeme se o někoho opřít, mít bezpečný prostor, kde si můžeme od těžké práce odpočinout a načerpat nové síly. Takovým prostorem může být dlouhodobá psychoterapie. Kromě toho každý potřebuje přátele a věnovat se občas činnosti, která mu dělá dobře. Také potřebujeme cítit pevnou půdu pod nohama, když se vydáváme do neznáma. Deprese je mimo jiné výzvou k přehodnocení dosavadní strategie. Dostali jsme se do bodu, kde tato strategie selhává. Podle čeho se tedy budeme orientovat dál?
Krize středního věku je také obdobím přehodnocování, nezřídka provázená depresí. S postupnou ztrátou dosavadní produktivity, efektivity, kontroly, fyzickými schopnostmi, rolemi, přichází nezbytná fáze nacházení nového smyslu pro druhou polovinu života. Mnoho lidí se obrací do duchovní oblasti, aby našli hlubší smysl existence, než jen výkon, jak nás nutí věřit naše společnost. Upřímné hledání a touha po transcendentnu je dobrý základ pro nalezení cesty z deprese.
Dospěla jsem k závěru, že stáří (podobně jako chronická nemoc) je šancí přijmout svou hodnotu nezávisle na našem výkonu. Že se o mě někdo musí starat a že potřebuji pomoc, moji hodnotu nesnižuje. Z nějakého důvodu jsou tu staří a nemohoucí lidé i přesto potřeba. Možná proto, abychom se my ostatní učili projevovat jim bezpodmínečnou lásku. Bez nich by to nešlo.
Chronická nemoc a bolest
Když jsem chronicky onemocněla, musela jsem se mimo jiné naučit, že můj život má hodnotu, i když nic nedělám: vůbec nic, ležím v posteli, koukám do stropu, cítím svoje tělo, jak v něm pulsuje bolest, mám strach, že to nikdy neskončí a jak budu žít dál, snažím se odvést pozornost koukáním na televizi. Někdy je bolest tak silná, že nemůžu nic poslouchat, nebo sledovat. Učím se přijímat, že i takto prožitý den, týden, měsíc, rok má svoji hodnotu. Jsem tu, protože tu mám být.
Závěrem
Všechny tyto posuny v přemýšlení považuji za významný osobní rozvoj. Proto bych chtěla ujistit všechny nadšence lačnící po rozvoji: Život sám se postará, abyste se vyvíjeli. Nemusí to být ovšem tím způsobem a směrem, jak byste si přáli. 😀