Cesta z deprese

Nikdy už to nebude jako dřív. Taky vás někdy přepadne ten tesklivý pocit, že časy se mění a minulost je nenávratně pryč? S věkem přichází zodpovědnost, starosti a komplikace. Taky se ohlížíte zpět a vzpomínáte, jak to bylo krásné před pěti, deseti, dvaceti lety, když jste byli mladší, krásnější a nepolíbení životními zklamáními? Přiznávám, že mě to někdy pohltí. Nejsem sice ještě tak stará, ale chronické onemocnění mi vzalo hodně. Nejen mládí, krásu a práci. Ale vůbec možnost zažívat některé potěšení, plánovat příjemné věci, a plnit si svoje sny.

Truchlení nad ztrátou

Je pro mě důležité přiznat si, že procházím obdobím truchlení ze ztráty života, který mi nemoc vzala. Truchlení zahrnuje všechny pocity, které se u mne střídají: šok, paralýza, hněv, vztek, zášť, bezmoc, smutek, lítost, deprese, beznaděj, hořkost, osamělost, strach z budoucnosti. A jsou to naprosto přirozené reakce na situaci.

Truchlení se nemusí týkat jen ztráty blízké osoby, ale také ztráty životní role, postavení, perspektivy, zdraví… Ztráty iluzí, přání a snů. Všechny tyto ztráty nás bolí. Často až když o něco přijdeme, uvědomíme si, jak důležité to pro nás bylo a jak moc nám to chybí. Truchlení nám připomíná, co je pro nás opravdu důležité.

Příjemné změny

Paradoxně ten vír pocitů, který nazýváme truchlení, je v pořádku, i když je změna chtěná a vítaná. Může jít třeba o změnu práce, stěhování, narození dítěte, svatbu, nebo pořízení psa. Nebude to jako dřív, to je jasné. Přestože si změnu přejeme a těšíme se na ni, zároveň s ní i o něco přicházíme. O své pohodlí, zvyky, rutinu… Někdy nás může zaskočit, jak moc nám to chybí. Často dopředu nevíme, do čeho jdeme. Ale to je v pořádku. Změny jsou nezbytné, ať už si je vybíráme, nebo ne.

Změna perspektivy

Čím drastičtější změnou procházíme, tím radikálnější změna našich přesvědčení je nasnadě. Životní změny nás staví na rozhraní. Tušíme, že zajetá pravidla se musí taky změnit, jinak si přivodíme mnoho trápení. V jednom z předchozích článků se dočtete o změně sebehodnoty, když nejsme schopni podat výkon.

Celý svůj život jsem trpěla nízkým sebevědomím. Pořád jsem si nepřipadala dostatečná, pořád jsem měla dlouhý seznam toho, co ještě musím zvládnout, abych uspěla. Nemoc mě ale postavila do pozice, kdy nejsem schopná pracovat, ani se starat o domácnost, ani mít děti. Žádnou společensky uznávanou metu nedokážu v tuto chvíli splnit. Dál už tedy nelze zakládat svoji hodnotu na vnějších faktorech, ale musím jít do hloubky a hledat tam. Potřebovala jsem najít hlubší a pevnější základ pro smysl svojí existence. A našla jsem ho v Bohu, v Lásce, která trvá za každých podmínek. Nechávám se tou Láskou naplňovat, a tak je pro mne snadnější nechat odplouvat to, co dřív bylo mojí součástí, ale už není. Moji hodnotu už neurčují moje schopnosti a výkon. Předpokládám, že podobným procesem musejí projít rodiče, kterým se narodí dítě s postižením, nebo stárnoucí lidé.

Ztráta budoucnosti

Asi nejbolestnější pro mne byla ztráta snů a přání. Cítila jsem, že jsou natolik nereálné, že je musím také opustit. U některých z nich to bylo méně bolestivé, když jsem se začala soustředit na jiné hodnoty. Sen o životě v zahraničí jsem opustila s lehkostí, že zůstávám na blízku svým přátelům a rodině. Že život tady a teď může být stejně naplňující a radostný jako kdekoliv jinde.

Mnohem hůř však nesu pomyšlení, že už nikdy nebudu cestovat. Tohoto snu nejsem schopná se vzdát. Zkoušela jsem to, ale je ve mně natolik zakořeněný, že cítím, jakoby mě někdo trhal na kusy. Místo toho, abych svůj sen pohřbila úplně, jsem ho upravila. Už nesním o tom, že procestuji celý svět, ale o tom, že navštívím konkrétní místa v mém okolí, která mám v dosahu. A místo běhání po kulturních památkách sním o tom, že strávím příjemné chvíle v neobyčejné atmosféře těch míst. Našla jsem jádro svého snu. Rozhodla jsem ponechat si ho, navzdory tomu, že nyní jsem schopná maximálně obejít náš dům. Některé sny prostě potřebujeme.

Pocit viny a změna

Po několika měsících, když dopisuji tento článek, opouštím představu, že takhle, jak žiju teď, budu žít už pořád. I nemoc se někdy změní k lepšímu. Nemůžu říct, že bych nějak smutnila nad tím, že mě opouští paralýza z nemoci a beznaděj s ní spojená. Jen mě překvapilo, jak strašně náročný proces to je. Vynořují se pocity viny, že jsem se neměla beznadějí nechat tak pohltit… Že jsem to měla celé brát jinak, nemůžu se ubránit pocitu, že jsem udělala chybu.

Mám zato, že pocit viny někdy zbytečně komplikuje proces truchlení následující po významné změně. Nenechme se lapit do jeho pasti. Vztahovat pocit viny na další emoce je velmi zrádné. Může nám připadat, že naše pocity smutku, závisti, žárlivosti, beznaděje, nebo osamělosti spojené se změnou nejsou „na místě“, nebo že jsou nějakým způsobem „nevhodné“ a „nepřijatelné“. Zapomínáme, že nic jako čiré štěstí neexistuje. Vždy se v nás mísí příjemné a nepříjemné pocity, je to v pořádku.

Uklidňuje mě přístup, že všechno jsou to životní lekce. To, co vím teď, jsem předtím nevěděla, nezažila, neměla jsem tu zkušenost. Ale teď ji mám. (A jsem mnohem blíž lidem, kteří prožili něco podobného.) Je to jako kdybych se po přečtení lekce v učebnici obviňovala, že to byla ztráta času, protože to přece bylo úplně jasné. Ne, nebylo. A některé lekce potřebujeme projít víckrát, než je plně pochopíme. Je v pořádku „dělat chyby“, měnit svoje přesvědčení a přístup.

Život jde dál

Změny patří k životu, ty příjemné i ty nepříjemné. Všechno se mění. Nic není jako dřív, nic nezůstává stejné. Změně se nevyhneme. Proto jsme nuceni neustále se změnám přizpůsobovat. Když se přehnaně zaměřujeme na to, co bylo a už není, zapomínáme na to, co předtím nemohlo být, ale teď je to tady. Spolu s nemocí mi spadlo do klína nechtěné poznání, prohlédnutí, zkušenost, o kterou jsem se nikoho neprosila. Zároveň je to něco, co mi nikdo nevezme.

Tahle zkušenost proměňuje, kdo jsem a kdo budu. Možná je děsivé, že to tak úplně nemáme pod kontrolou, ale vždy se můžeme rozhodnout, jak s novým poznáním a zkušeností naložíme.

Autor: Markéta Jonczy