Cesta z deprese

Neklid je pravděpodobně nejčastější nemocí dnešního člověka. Pokud se podíváme ke kořenu problému, zjistíme, že příčin je celá řada. Velmi ucelený pohled nabízí Anselm Grün v knize Pokoj v srdci, ze které čerpám. Vychází z moudrosti pouštních otců, mnichů, kteří se desítky let zabývali svým nitrem a díky tomu dokázali popsat nejen vnitřní příčiny, které brání dosažení klidu.

Vnější vlivy – společnost:

Kromě vnitřních příčin nelze zanedbat vliv společnosti, dnešní doby, vnějšího tlaku, který nám brání být v klidu. Životní styl, ke kterému jsme nuceni, se příliš neshoduje s klidným životem, který bychom si všichni přáli.

1. Tlak na výkon

Naši ekonomiku ženou dopředu větší a větší výkony. Firmy se musí rozrůstat, musí vydělávat víc a víc. Odpočinek se netoleruje. A kdo je nevýkonný, např. nezaměstnaný nebo dlouhodobě nemocný, pociťuje ztrátu svojí hodnoty. Protože naše společnost poměřuje hodnotu člověka výkonem, který je schopen podat. V rozporu s tímto jsou snad všechna náboženství, která ukazují na to, že každý člověk má svoji hodnotu, každý život má smysl. A praxe meditace učí, že člověk může jen tak být, nic nevytvářet, nic nedělat, bez pocitu viny, že by měl.

2. Mobilita a flexibilita

Při všem tom tlaku na výkon se ještě přidává nárok mnohých zaměstnavatelů na mobilitu a flexibilitu zaměstnanců. Ti musí být kdykoliv k dispozici, ochotní podstupovat služební cesty. Člověk pak žije v neustálém napětí, že by se po něm mohlo chtít něco navíc, s čím nepočítal, ale co nemůže odmítnout. Mobilita je příjemná věc, ale může se stát i stresorem. Neustále se přesouvat, stěhovat se za prací, dojíždět daleko za prací, to vše je v rozporu s klidem, který se dostaví, když se nehýbeme a vědomě zůstáváme tady a teď.

3. Ztráta orientace – zaneprázdněnost

Čím více se zaměřujeme na výkon, na druhé lidi, co od nás očekávají atd., tím více se odpojujeme sami od sebe. A čím víc se vzdalujeme sami sobě, ztrácíme ze zřetele smysl svého života. Místo abychom se zastavili a podívali se do svého nitra, zvýšíme rychlost. Sami se zaneprazdňujeme, aby v nás náhodou nevznikl prázdný prostor a nevynořily se nepříjemné pocity, které by nás mohly upozornit, že nejdeme správnou cestou. Když nevíme, kam jdeme, kam směřujeme, po čem touží naše nitro, nemůžeme jít správně. A tak bloudíme. Pobíháme sem a tam, rychle, ale nesmyslně.

4. Nestřídmost

Kdy jste naposledy slyšeli někoho říct, že má dost peněz, je spokojený se svým příjmem a nepotřebuje nic víc, než co už má? Takový přístup se dnes nenosí. Reklama nám neustále vnucuje, co bychom ještě měli mít, abychom byli šťastní. Ale nějak to nefunguje. Často je to obráceně. Čím víc věcí máme, tím víc jsme jimi zahlceni a ztrácíme kontakt sami se sebou. Střídmost je v tom, když pochopíme, jaké máme opravdové potřeby, a naučíme se je naplňovat.

5. Hluk

V rušném městě je velmi těžké ztišit se a pozorovat své nitro, když jsme neustále bombardováni hlasitými zvuky, rozhovory cizích lidí a hlukem projíždějících aut. Ticho nás však zároveň děsí, a tak i doma posloucháme hudbu, rádio, sledujeme televizi. Protože jinak bychom se museli vypořádat s pocity, kterým se vyhýbáme. Být v tichu a klidu není vždy příjemné, ale rozhodně je to léčivé.

6. Štvanost a nenávist k sobě

Běžný člověk v naší společnosti se neustále někam žene, něco ho honí. (Často si myslí, že je to čas.) Vypadá to jako hon, štvanice, kde honí každý každého, protože zastavit se je ohrožující. A čím víc jsme zaneprázdnění, o to víc se musíme honit. Někdy je to šéf, který vyvíjí tlak na podřízené, že si nesmí odpočinout. Je v tom patrná agrese a nenávist dravého zvířete, které se snaží uštvat svou kořist. Nenávist k životu (času) těch druhých, i vlastnímu.

7. Netrpělivost

A k tomu všemu nás společnost nutí nacházet rychlá řešení. V tom všem shonu nikdo nemá čas se zastavit a přemýšlet do hloubky. Jde o krátkodobý zisk, krátkozrakost. Netrpěliví jsme ale i sami k sobě, nedáváme si dostatek času a prostoru na zpracování svých pocitů. Vyžadujeme od sebe výkon, nedovolíme si dostatečně odpočívat ani při nemoci. Musíme přece fungovat!

Vnitřní vlivy – psychické:

Podle pouštních otců některé překážky dosažení klidu pramení přímo z nás. Přestože se tito mniši rozhodli žít mimo společnost, aby nebyli vystaveni jejímu tlaku, pořád v sobě nacházeli neklid. Příčiny neklidu rozdělují do tří skupin: pudy (s centrem v břiše), emoce (s centrem v srdci) a myšlenky (s centrem v hlavě). Žádná z těchto lidských částí není špatná sama o sobě. Problém nastává v případě, že nad námi získává kontrolu. Abychom tedy mohli najít klid, musíme se s ní seznámit a naučit s ní pracovat.

Neklid lze zmírnit pouze laskavým pohledem. Jestliže budeme chtít získat nad něčím kontrolu násilím, nepřinese to žádný užitek.

Anselm Grün, Pokoj v srdci

8. Pudy

Pudy nám zajišťují přežití ve světě, zachování lidského rodu. Problém však nastává, když se vymknou kontrole a převezmou vládu nad naším jednáním v situaci, která není život ohrožující. Pudy nás nutí k akci. Abychom se zabezpečili, rozmnožili, něco po sobě zanechali apod. S pudy je také spojen strach o přežití, kterého využívají jak političtí populisté, aby prosadili své metody řešení, tak reklamní agentury, aby dosáhly zisku. Pudy jsou z velké části nevědomé a někdy dá velkou práci dobrat se k jádru jednání. Nicméně nevhodné pudové jednání je dobře vidět zvenku. Pokud máte kolem sebe lidi, kteří vás mají rádi, pravděpodobně budou schopní rozpoznat opakující se vzorec chování, v němž jste zacyklení, a který vám škodí.

9. Emoce

Pravděpodobně jste už někdy zažili emoční bouři, měli jste například takovou obavu ze zkoušky, že jste vůbec nemohli spát, nebo jste byli tak smutní, že jste nechtěli vylézt z postele a žít, a nebo vás možná přepadají návaly vzteku, kdy ubližujete svým nejbližším… A to vše je dost vzdáleno od „klidu“ nebo „zenu“, o který nám jde. Emoce jsou takové kontrolky, které se nám dostávají do vědomí jako reakce na to, co se děje. Není dobré, když emoce potlačujeme, nebo je démonizujeme. Emoce nám většinou chtějí něco sdělit. A když je nevyslechneme, zesílí se. Dát prostor svým emocím je podle mě základ osobní psychohygieny. O kultivaci emocí (nejen) v těžké životní situaci jsem napsala tento článek.

10. Myšlenky

Možná dobře znáte probdělé noci, kdy se vám honí hlavou jedna myšlenka přes druhou. Nemůžete to zastavit, ať se snažíte, jak chcete. Anselm Grun uvádí příklady obzvláště častých a neodbytných myšlenek: ctižádost, závist a pýcha. Ctižádostné myšlenky ze všech stran přemílají, co si o mně myslí ostatní, vzbuzují strach, že nedostojím jejich požadavkům. Perfekcionistické představy druhých o tom, co a jak bychom měli dělat vyvolávají strnulost a úzkost, protože se nám zdá, že nutně uděláme chybu. S tím souvisí závistné myšlenky, kdy se porovnáváme s druhými, kteří lépe naplňují tyto nesmyslné požadavky společnosti nebo například rodičů. Ty se dále rozvíjejí v žárlivost na druhé pro jejich úspěchy, obdiv a přízeň. Další kolotoč myšlenek může spustit naše lidská pýcha, když se snažíme ve svých myšlenkách za každou cenu se ospravedlnit, odmítáme vidět vlastní chyby, a tím potlačujeme pocit viny. Nebo když se zaobíráme příliš vysokými očekáváními, které vztahujeme na druhé a na sebe. A přitom řešení je mnohdy prosté: smířit se se svojí nedokonalostí a nebrat svoje myšlenky tak vážně. K získání odstupu od svých myšlenek velmi pomáhá meditační praxe, kdy se snažíme myšlenky pozorovat a nedat se zatáhnout do jejich víru.

Závěr

Po přečtení tohoto textu možná máte dojem, že dosažení klidu je skoro nemožné. Je pravda, že to vyžaduje značné úsilí. Mniši různých náboženství se po staletí věnují nalezení zenu a celý život mají co dělat. Pokud zrovna netoužíte po životě v klášteře, doporučila bych vám postupně zvyšovat svoji vnímavost na uvedené vnitřní a vnější rušiče klidu. Zkuste se chvíli zastavit a pozorovat, co vás právě teď obírá o klid. Není potřeba to hodnotit. Na duchovní cestě není nic špatně. Cokoli považujete za překážku, může se stát řešením, větším než cíl, ke kterému právě teď směřujete. A potom není od věci zkusit změnit nějaký škodlivý návyk. A to je vlastně duchovní cesta. Nejde o dokonalost, ale o každodenní praxi.

Autor textu: Mgr. Markéta Jonczy