Cesta z deprese

Už skoro 2 roky žiju s postcovidovým syndromem. Reálně to znamená, že trpím bolestmi, neskutečnou únavou, nejsem schopná pracovat, jsem odkázaná na pomoc druhých, nezvládám, co jsem dříve zvládala. Rozhodla jsem se, že napíšu několik článků o tom, co mi pomáhá každé ráno vstát z postele a nepodlehnout pocitům bezmoci a beznaděje. Tento článek věnuji tomu, co jsem se naučila o svých emocích. Dnes jsem schopná o tom psát, ale jsou chvíle, kdy mě emoce naprosto zahltí, v souladu s fyzickým stavem se střídají, často si připadám jako na houpačce. Ale to patří k životu. Pokud přestaneme cítit, přestaneme i žít.

Emoce nejsou problémy

Učím se přijímat, co každý den přinese. To „dobré“ neboli příjemné, i to „špatné“ neboli nepříjemné. Někdy je to bolest a utrpení, někdy radost a láska. Každý den je to od každého trochu. Občas mě zaplaví vlna smutku ze ztráty „normálního“ života, možností realizovat se, plnit si své sny. V takové chvíli je mi líto, že moje nemoc má vliv na moje nejbližší. A všechno to bolí. Potom pláču a cítím sama sebe, své bolavé tělo, které trpí pod tíhou nemoci. Po nějaké chvíli mě ale napadne, jak jsem vděčná, že mám manžela, který je přes to všechno pořád se mnou a miluje mě, a že máme pejska, který mě rozveseluje. A tak se pocit smutku pomalu přetavuje v pocit vděčnosti nebo radosti. Nebráním tomu.

Věřím, že nemá smysl proti emocím bojovat. Jsou součástí života každého člověka. Signalizují nám, co se nám líbí, a co ne, co je nám příjemné, a co je nám nepříjemné. Přirozeně toho příjemného bychom chtěli co nejvíc a toho nepříjemného bychom se chtěli zbavit. Problém není v tom, že něco cítíme, ale v tom, co nám tento pocit způsobuje, třeba okolnosti, které nemůžeme změnit. Na tomto světě ale není možné cítit jen radost a štěstí. Pocity jsou navzájem propletené a my lidé podléháme touze najít stoprocentní štěstí a radost a vyhnout se smutku, strachu a bolesti. Místo hledání dokonalých pocitů se podívejme na některé z nich realisticky.

1. Radost: trénovat vděčnost

Přehlížíme drobné radosti, které se nám denně nabízejí, ze kterých můžeme být zas a znova vděční. Proto je třeba začít pracovat na svojí všímavosti a citlivosti na tyto drobné dary života. Je jedno, v jaké situaci se nacházíte, vždycky máte za co děkovat. Za nový den, za lidi, kteří o vás pečují, za děti, zvířata a rostliny, za pitnou vodu, za tento okamžik. Nic z toho nemáme pod kontrolou, dostáváme to jako dar. Pokud naučíme svoje srdce cítit vděčnost za to, co není samozřejmé, můžeme začít pociťovat i více radosti. Chce to jen pravidelný trénink a rozhodnutí.

Můžete zkusit třeba toto cvičení: Každý den před spaním si napište alespoň 5 věcí, za které jste z uplynulého dne vděční. Piště si takový deník vděčnosti. Trénujte svou mysl ve vyhledávání věcí, za které můžete být vděční. Časem se dostaví požadovaný efekt, že vaše mysl začne i během dne vidět mnohé dary, které si večer budete moci zapsat do deníku vděčnosti. Už to nebude tak namáhavé.   

2. Smutek: nechat slzy téct

Smutek je přirozená emoce v situaci ztráty, ať už je to ztráta milovaného člověka, zvířete, přátelství, nebo zdraví, mládí, krásy atd. Tato emoce nám signalizuje, že jsme přišli o něco drahého, co nám nyní chybí. Připadá mi, že smutek je o to větší, čím méně jsme si byli předtím vědomi, jak drahé nám to je. Když se stane něco nečekaného, zaplaví nás vlna smutku. V tu chvíli je nejlepší nechat slzy téct. Když pláču, tak mám pocit, že slzy omývají mou duši. V tom, že si dovolím plakat a dám svému smutku prostor, je útěcha.  

3. Vina: stanovit reálné hranice

Situace se komplikuje, když se ke smutku přidá pocit viny, že jsme předtím nenakládali se svým životem správně, dokud jsme byli zdraví, nebo že jsme se neusmířili s osobou, která zemřela apod. Mám dojem, že jsem si v průběhu života vypěstovala až nezdravou citlivost na svoji vinu. Obráceně jako u pocitu vděčnosti je namístě přehnané pocity viny otupovat, samozřejmě jen do určité míry, dokud jsou přehnané a znemožňují nám žít plně. Rozdílu mezi pocity viny a opravdovou vinou jsem věnovala celý tento článek.

4. Bezmoc a beznaděj: požádat o pomoc

Dvojice pocitů bezmoci a beznaděje je typická pro depresi. Z mojí zkušenosti jsou tyto nejvíce nebezpečné. Oba nás upozorňují na naši lidskou omezenost. Nemáme absolutní moc nad svým životem a okolnostmi, které nás potkají, ani nad naší budoucností. Pokud jsme v minulosti zažili nějaké trauma, nebo otřes, který rozbil naše hodnoty, cítíme se naprosto ochromeni. Jednak bolestí z toho, co se stalo, ale i strachem, že to přijde znovu, když to nebudeme čekat. Život v bezmoci a beznaději je ponurý, je to život na dně.

Abych se vymotala z bludného kruhu bezmoci a beznaděje, potřebovala jsem několik věcí: začít užívat antidepresiva, chodit na psychoterapii, udržovat kontakt s několika dobrými přáteli, najít vlastní hodnotu, najít nové životní hodnoty, které budou trvalé, najít víru, která podporuje naději do budoucna.

5. Frustrace a hněv: vzít věci do svých rukou

Mám velmi klidnou povahu, máloco mě naštve. Ale když už několik měsíců nemůžu dělat skoro nic z toho, co mě dřív bavilo a naplňovalo, nemůžu cestovat, nezvládám jízdu MHD, k tomu chodím po doktorech, kteří nenacházejí příčinu mých potíží, až se mě ptají, jestli si to všechno nevymýšlím, začíná to vřít i ve mně. Často se zlobím sama na sebe, že jsem nedala pádnou odpověď v situaci, kdy mi o něco šlo a druhá strana nechtěla naslouchat. Štve mě, že můj příjem ovlivňují lékaři a úředníci více než já sama. Tuto frustraci přenáším i na manžela.

Před rokem jsem cítila tak obrovskou frustraci, že jsem potřebovala vypadnout pryč z toho toxického prostředí. Vyřešila jsem to tak, že jsem poslala manžela na 3 týdny na dovolenou (s vysvětlením, že on si potřebuje odpočinout ode mě a od mojí nemoci). A potom jsem se psem odjela na 5 týdnů na chatu. Strávila jsem ten čas v přírodě, se skvělými knihami, krátkými procházkami po okolí s pejskem, focením. Po pár týdnech jsem se těšila domů. Mezi tím jsme se také přestěhovali do hezčího a světlejšího bytu, který nám víc vyhovuje. To pro mě bylo taky důležité, protože většinu času trávím právě doma vleže v posteli nebo na gauči. Chci tím říct, že jsem vzala do rukou to, co jsem mohla ovlivnit. Ve vzteku je ukryta síla a energie, kterou potřebujeme k řešení situace, která nás štve. V mém případě to byla změna prostředí a pobyt v přírodě, které prostě dělají divy.

6. Strach a úzkost: žít v přítomnosti

Dříve jsem bývala hodně úzkostná. Měla jsem obavy ze setkání z cizími lidmi, co si o mně budou myslet, jak budu vypadat. A když jsem nezareagovala, jak lidé očekávali, připadala jsem si trapně a znovu a znovu jsem si ty scény přehrávala v hlavě.

Mít strach a obavy z bolesti, ať už fyzické, nebo emoční, je normální. Účelem strachu je nás varovat, abychom se něčemu vyhnuli, nebo se na to aspoň připravili. Dnes už se nepovažuji za úzkostnou, i když občas zažívám strach a úzkost z nadcházející události. Velmi mi pomohlo uvědomit si (s pomocí buddhistických mistrů), že bolest trvá jen omezený čas. Chvíli to bolí, a pak už je to pryč. A je zbytečné vytvářet si bolest (svazující úzkost) předem, a pak se trápit ještě zpětně.

To vše by se dalo shrnout jako žití v přítomnosti. Vnímání toho, co je reálné právě teď a snaha neobracet svoji mysl k tomu, co přijde, protože to s určitostí nevíme, nebo k tomu co bylo, protože to nezměníme. Samozřejmě je taky důležité pěstovat pocit vlastní hodnoty, který nezáleží na tom, co si o nás druzí myslí, nebo jak vhodně se chováme. Můj život má hodnotu i v situaci, kdy nejsem schopná být nikomu užitečná.

7. Láska: přestat vyžadovat dokonalost

Za dobu svojí nemoci jsem se toho hodně naučila o lásce. Naučila jsem se, jak pečovat o své tělo s láskou, jak pečovat o svou duši, jak být sama k sobě laskavá a trpělivá. Chronická nemoc mě přiměla odhodit veškeré požadavky, které jsem kladla sama na sebe před ní. Pořád jsem je snižovala a snižovala, až jsem začala svoji pravou hodnotu vidět jenom v tom, že jsem. Souběžně jsem také snižovala požadavky na ostatní lidi. Uvědomila jsem si, že jsem po manželovi vyžadovala, aby něco dělal, a zároveň mi to přišlo samozřejmé. Ve chvíli, kdy jsem přestala cokoliv požadovat, uvolnila se u nás doma atmosféra. Oba se učíme milovat toho druhého bezpodmínečně. Zjistili jsme, že kladení si podmínek je zdrojem zbytečné bolesti. Nevyžadujeme po druhém dokonalost, a to nám dává svobodu dobrovolně konat skutky lásky. Mezi ně patří i odpuštění, když se nám ta bezpodmínečná láska zrovna nedaří, a navzájem se zraníme.

Naučila jsem se, že odpovědí na všechny moje pocity, zkušenosti, zážitky, životní okolnosti může být láska. A je to ta nejlepší odpověď. Ať už v sobě nacházím cokoliv, můžu se naučit mít to ráda.

Autor textu: Mgr. Markéta Jonczy