Cesta z deprese

S čím v životě bojujete? Jsou věci, se kterými se nemůžete smířit? V jednom z minulých článků jsem popisovala příčiny neklidu, který nás lidi často sužuje. Tentokrát se chci podívat podrobněji na téma smíření s realitou. Smíření je často mylně považováno za slabost nebo porážku. Ale slovo smíření je odvozeno od slova MÍR, a tak má smysl se jím zabývat, pokud usilujeme o klid, mír a pokoj v našem srdci a životě. Mnohdy ale vedeme vnitřní boje sami se sebou, nebo s naší částí. Nebo se jednoduše nechceme smířit se situací, ve které jsme se ocitli. A to nám dlouhodobě nemůže přinášet užitek.

Moje nárazy do zdi v práci

Už několikrát se mi stalo, že jsem měla pocit, že jdu hlavou proti zdi. Silně jsem to pociťovala, když jsem při dálkovém studiu pracovala na plný úvazek. Z dovolené jsem si brala volno na přednášky. Dojížděla jsem 300 km napříč Českou republikou. Ta práce pro mě byla nová, noví kolegové, nové požadavky… a k tomu běžné nároky studia jako psaní seminárních prací, testy, zkoušky, diplomová práce. K tomu jsem už vedla svou domácnost.

Bylo toho na mě opravdu hodně. Neměla jsem chvíli pro sebe, protože veškerý volný čas jsem zaplnila povinnostmi. Každé ráno jsem vstávala v 5, domů jsem se občas vracela až kolem 18. h. Přesvědčovala jsem sama sebe, že spousta mých spolužáků z dálkového studia normálně pracuje. (Většinou ale nenastoupili do nové práce a nacházeli se v jiné životní fázi než já.) A že dojíždět hodinu do práce je ve velkých městech naprosto normální… Tou dobou jsem často mívala migrény.

Další nárazy jsem zažila, když jsem po ukončení studia psychologie začala pracovat ve zdravotnictví. Už předtím jsem tušila, že to nebude snadné. Nicméně jsem si to chtěla vyzkoušet a zažít. Realita byla dost těžká. Ne, že bych se nedokázala naučit práci, která se po mně vyžadovala, ale vůbec mi neseděla. Byla to svým způsobem smysluplná práce, ale já jsem v ní smysl nenacházela. Po šesti měsících jsem odešla.

Nabourání reality nemocí 

Největší náraz přišel s chronickou nemocí, která mi nastavila nové hranice. Moje tělo už nezvládá to, co dřív. Vlastně nezvládá skoro nic, jen mě udržet na živu. Únava a nesnesitelné chronické bolesti jsou varovným signálem mého těla, že pokud budu pokračovat dál stejně jako dřív, zemřu. Tyto příznaky se mě snaží zastavit. Když je neposlouchám narážím hlavou proti zdi. Několik lékařů mi doporučilo nehledět na bolest a únavu, a zvyšovat zátěž.

V jednu chvíli jsem byla tak motivovaná a můj zdravotní stav se natolik zlepšil, že jsem uvěřila, že jsem se uzdravila. Zvládala jsem delší procházky, cvičila jsem, lépe se soustředila, a tak jsem nastoupila do práce, ale byl to jen další z nárazů do zdi. Tělo se úplně sesypalo, zvládla jsem zase jenom ležet, a ještě několik měsíců mě trápily bolesti svalů. Tehdy jsem začala chápat, že nemoc je opravdu chronická, a musím s ní počítat jako se svojí součástí.

Představy a bolestivý střet s realitou

Narážím proti zdi, když se držím svých předchozích nerealistických představ. Když jsem na sebe aplikovala něco, co dělá spousta lidí kolem mě. (Nebo jsem si myslela, že to tak je.) Když jsem poslouchala dobře míněné rady od lidí, kteří nic podobného nezažili.

Když jsem odhlédla od svých specifik, učila jsem se metodou pokus-omyl.

Nedala jsem na svoji intuici a nepřijala svoje vlastní omezení. Nebo když jsem si neuvědomila, že moje situace se významně liší od situace ostatních, se kterými se srovnávám. Snažila jsem se napasovat do jakési „normality“.

Nárazy proti zdi, ať už jsou symbolické, nebo fyzické, způsobují bolest, zranění a utrpení. Přesně tak jsem to cítila. Zaplavovaly mě také pocity beznaděje, nesmyslnosti mého života a bezmoci. Neviděla jsem cestu ven, protože moje přesvědčení mi ji nenabízela.

Pokud jste v podobné situaci, leží před vámi dvě možnosti: pokračovat v bolestivém narážení do zdi, nebo začít přehodnocovat svoje rigidní přesvědčení a hledat pro sebe vhodnější cestu. Ono i to hledání občas zabolí, ale je určitě nadějnější. Možná, že cestou narazíte na lidi, kteří jsou ještě rigidnější než vy, nebo si svou cestu budete muset obhajovat a prosazovat proti té „normální“ většině. Nezapomeňte, že tito lidé možná ještě nenašli odvahu přestat s nárazy do zdi, možná ani oni nejsou „normální“.

Já jsem se rozhodla pro změnu. A taky jsem se hodně změnila. Jsem teď díky tomu mnohem autentičtější, svobodnější i radostnější. Zřekla jsem se perfekcionismu, a tak jsem teď schopná podívat se sama na sebe realisticky a přijmout se navzdory nedostatkům. (Zde najdete více o ableismu, přebujelém superegu, sebelásce, a hypersenzitivitě.)

S čím jsem se smířila

• Se svým tělem: jak vypadá, čeho je a není schopné, že stárne, je nemocné, nedokonalé, ale přesto krásné
• Se svojí povahou, která je citlivá
• Se svým pomalým tempem
• Že potřebuji vozík, abych měla kontakt s okolním světem
• Moje tělo i mysl potřebují hodně odpočinku

A s čím jste se už dokázali smířit Vy? 🙂

Autor: Mgr. Markéta Jonczy