Pasti důvěryhodných manipulátorů, kteří to s vámi „myslí dobře“
Tím, že věříme církvi, společnosti, systému, ale i rodině, dáváme jim nad sebou určitou moc, a tak se můžeme stát oběťmi manipulace. Proto je občas dobré si motivace druhé strany ověřit, a osvobodit se tak z pout, kterými nás někdo chtěl svázat. Pak budeme schopní rozhodovat se svobodněji. Tento článek navazuje na předchozí, více obecný, o manipulaci a zneužívání v duchovním smyslu. V tomto článku popíšu svou vlastní zkušenost z Církve adventistů sedmého dne, kde jsem vyrůstala a ze které jsem ve svých 27 letech vystoupila. Možná, že jste se s podobnými frázemi také setkali, třeba v jiném než církevním prostředí. Vím, že nejtěžší je tyto manipulace odhalit, protože se mylně domníváme, že druhá strana má na mysli naše dobro. Málokdy ovšem někdo jiný ví, co je pro nás doopravdy dobré a co potřebujeme.
Vnitřní rozpolcenost
Žila jsem roky v pocitu falešného bezpečí. Byl ve mně budován pocit falešné důležitosti, kterou mají církevní funkce, hodnostáři a aktivity včetně evangelizace. Když jsem vyprávěla svým spolužákům ve škole, čemu moje rodina věří, rozšiřovala jsem povědomí o tom, co je adventismus, „evangelizovala jsem“. Věřila jsem, že tato cesta je ta nejlepší pro všechny včetně mě. Věřila jsem, že mým úkolem je říct to co nejvíce lidem. Říct jim, jak to je, jak by měli (!) věřit…
Ještě dlouho po tom, co se mi rozvinulo kritické myšlení, jsem se snažila hledat argumenty, proč Církev adventistů ano. Chtěla jsem, aby to, co říká církev, byla pravda. Chtěla jsem věřit tomu, čemu věřili moji rodiče, protože změna znamenala neznámo a nebezpečí. Nedokázala jsem si věřit, že to „sama“ zvládnu. (Nebo věřit Bohu, že mě tím provede.) Léta budovaný vztah závislosti na církvi nebylo snadné ukončit. Rozhodující byla moje osobní zkušenost, když jsem se ocitla v nouzi a nedostalo se mi ze strany církve žádné útěchy. Tehdy mi začínalo být jasné, že pokud chci zůstat upřímná sama k sobě a svému příběhu, budu muset hledat jinde.
Trvalo to několik let, než jsem dokázala opustit prostředí, které mě ničilo, kde jsem však měla spoustu vztahů, vzpomínek, kam jsem emočně velmi investovala. Přestat se identifikovat s tak velkou skupinou nebylo lehké, ale stálo to zato. Vztahy, které můj odchod neovlivnil, se prohloubily a staly upřímnější.
Když chcete odejít z Církve adventistů…
„Mimo Církev adventistů není spásy.“ Nikdy jsem úplně nevěřila, že to platí absolutně. Ale věřila jsem, že to platí pro mě, že je to ta „nejlepší cesta“, po které mám jít. Ale co když ne…?
„Příslušnost k jiné církvi je porušení přikázání Desatera,“ a to dodržování soboty jako dne odpočinku. Toto přesvědčení drží spoustu adventistů uvnitř církve, protože je mimořádně silné. Apeluje na Desatero Božích přikázání. V adventismu je vytvářen velký tlak na dodržování tohoto údajně „nejdůležitějšího“ přikázání. Nehledě k tomu, že o překračování ostatních přikázání se mlčí, málokdy se v tomto případě zdůrazňuje víra v očištění od hříchů skrze smrt Ježíše Krista. Věřím milujícímu Bohu, ne trestajícímu policajtovi.
Když nezapadáte…
„S vámi je něco špatně, ne s církví.“ Přesvědčení o tom, že církev je dobrá instituce, je logické. Musí být dobrá, jinak bychom v ní přeci nebyli. A tak se zjevná selhání nazývají „přešlapy“, chyby jako „nedorozumění“, agresivní chování jako „obrana“, zneužívání lidí v nouzi jako „evangelizace“… Pro běžného člena je velmi těžké připustit si, kolik zla jeho církev způsobila a způsobuje. Dochází ke kognitivní disonanci. Rozporu mezi dvěma přesvědčeními. Člověk má tendenci být věrný původnímu přesvědčení, tedy že církev je dobrá, a radši odporující fakta ignoruje, přerámuje, nebo potlačí. Anebo označí viníka, obětního beránka. V kontextu křesťanství je tato metafora velmi přiléhavá, poněvadž přesně to se stalo Ježíši Kristu.
„Církev je důležitější než vy.“ Jako by církev, sbor, nebo jiná instituce byla nadřazená nám konkrétním lidem. Realita je ale naprosto opačná. Jednotliví lidé si vybírají instituce, firmy, i církve podle toho, co je jim sympatické, kde se cítí dobře, kde jsou naplňovány jejich potřeby. Věřím, že Bůh miluje lidi, ne instituce. A že mu záleží na štěstí každého člověka. Proto máme svobodu odejít z prostředí, které nás ničí, nebo naše duchovní potřeby nenaplňuje.
Když se vám něco nelíbí…
„Rozhodnutí církve je rozhodnutí „z Boží vůle“.“ Věřím, že realita je poněkud komplikovanější, ale že Bůh dokáže využít i toho největšího zla, aby mohlo vzniknout dobro. Církev jako instituce nikdy nedokáže zprostředkovat osobního milujícího Boha. A tak jeho existenci většinu času ignoruje. Církve stanovují pravidla, ale Bůh odpouští a obětuje se. Církev je lidská instituce, která se pouze na Boha odvolává. Podněty k zamyšlení: Existuje v církvi nějaký mechanismus zpětné vazby? Uznává církev, že některá rozhodnutí byla špatná a měla za následek poškození konkrétních lidí?
„Pán Bůh to tak chce.“ popřípadě k dětem: „To by se Pánu Ježíši nelíbilo!“ Jak si někdo může být jistý, že to tak opravdu je? Obzvláště pokud se to týká cizího člověka. Je z toho cítit velká troufalost lidské bytosti, která tvrdí, že ví, co Bůh chce, nebo co se mu líbí a nelíbí. Funguje to však jako omluva čehokoli, na kterou druhá (nepřipravená) strana nemá co říct. Je to apel pomocí nejvyšší autority – Boha. Pokud nemáte osobní vztah s Bohem, zralou víru, jste v pasti.
„Jestli se vám něco nelíbí, musíte být aktivní a měnit věci zevnitř.“ Nemůžete jen tak odejít, musíte se pokusit to změnit. V podtextu cítíme apel na náš egoismus. Přece nebudeme utíkat, nejsme srabi. Můžeme se pokusit získat vliv a udělat to konečně správně. (Z osobností, které si to vezmou za své, rostou tyrani a manipulátoři, kteří se snaží druhým za každou cenu „narvat“ své správné řešení.) Také se tímto prohlášením vytváří pocit přehnané zodpovědnosti. A zapomíná se na to, že systém se vždycky brání změně.
„Moc se v tom rýpete!“ zaznívá většinou na adresu přemýšlivého člověka, který si všímá, že realita není tak jednoznačná, jak se nám někdo snaží namluvit. Je tím míněno: „Přestaň tolik přemýšlet!“ Což si spojuji s totalitou. Myslet „moc“ nebo „špatně“ se nehodí, když to znamená prostě myslet jinak než většina. Velmi často je nutné začít myslet jinak a „vyvinout se“, aby nedošlo ke krachu.
Když říkáte NE…
„To není práce, to je služba.“ Nedobrovolná dobrovolnost přichází na řadu ve chvíli, kdy vás chce systém využít, aniž by vám to jakkoli kompenzoval. Zřejmě došel entuziasmus pro danou činnost, což je po určité době naprosto normální, ale někomu se nechce za pracovní sílu platit. Tak se nám to snaží „vynahradit kredity pro naše svědomí“.
„My se vám snažíme pomoct, tak musíte spolupracovat! Myslíme to s vámi dobře.“ Problém bývá v tom, že člověk, který toto říká, si myslí, že ví, co potřebujeme. A tak se nám snaží pomoct určitým způsobem. Místo aby se zeptal přímo nás, přichází se svým řešením naší situace. Tuhle manipulaci považuji za velmi rafinovanou a zraňující, protože manipulátor si bere sílu z naší slabosti. Zdůrazňuje naši zoufalou situaci a fakt, že potřebujeme pomoci, aby nás dostal tam, kde nás chce mít.
„Udělejte to kvůli osobě, kterou milujete.“ popřípadě „Myslete na to, co by si přála osoba, která už zemřela.“ Tato manipulace mi připadá nejďábelštější ze všech, se kterými jsem se zatím setkala. Manipulátor zneužívá naší lásky! Vtahuje do hry třetí (nepřítomnou) osobu, aby podpořil svůj argument, proč něco máme, nebo nemáme dělat. Pokud nám nedojde, že manipulátor neví, co by si daná osoba přála, jsme v pasti. Láska je totiž jednou z nejsilnějších motivací vůbec. Pokud je však náš vztah se třetí osobou silný a láska je opětovaná, těžko lze předpokládat, že by si přála, abychom šli sami proti sobě. Na rozdíl od manipulátora nás milující člověk přijímá bezpodmínečně, nemusíme se kvůli němu měnit a plnit jeho přání. Pokud pro ni opravdu něco chceme podstoupit, měli bychom to činit naprosto svobodně a dobrovolně, ne pod nátlakem.
A s jakými manipulacemi jste se setkali vy? 😊
P.S. Věděli jste, že výchova dětí je jediná oblast, kde v naší společnosti tolerujeme manipulaci? Bývalo běžné vychovávat děti pomocí strachu, vyhrožování, ponižování a omlouvat to dobrými úmysly, že je tím rodiče připravují na život ve společnosti. Dnes už se to naštěstí mění, ale stojí za zmínku, že jako dospělí jsme téměř slepí k manipulacím, které na nás používali naši rodiče.
Autor: Mgr. Markéta Jonczy