Cesta z deprese

K sepsání mých myšlenek mě inspiroval článek, který popisuje manipulaci v církvích maskující se za poslušnost. Na rozdíl od autora, který je sociolog, podívám se na téma duchovního zneužívání ze svého pohledu psycholožky. Volně navazuji také na svůj starší článek o spirituálním traumatu. Zde nastíním, co rozumíme zneužitím obecně, a jak k němu dochází v náboženské oblasti, jak je rozpoznat, a co se s ním dá dělat. Věřím, že článek bude přínosný především lidem, kteří se stali obětí duchovního zneužívání, pomůže jim některé zkušenosti pojmenovat a znovuobjevit svobodu vlastní spirituality. V závěru uvádím, co je podle mě zdravá víra, na jejímž základě lze vést s druhými duchovní rozhovor, aniž by byl kdokoli zneužíván.

Co je zneužití

Zneužíváním rozumíme špatné nebo nesprávné zacházení, kdy jsou uspokojovány potřeby jen jedné strany (zneužívajícího) na úkor oběti. Aby zneužívající udržel tento nerovnoměrný vztah, musí oběť více méně ovládat. Čím inteligentnější a sociálně zdatnější je, tím manipulativnější jsou jeho metody. Nenutí fyzicky, ale například pomocí sugestivního přemlouvání. Manipulace je o to přesvědčivější, čím víc jí sám agresor věří. (Např.: „Mimo tuto církev není spásy.“) Potom je snadnější přenést tuto víru na oběť. Většinou jde o pokřivenou víru, která staví na zjednodušených výkladech náboženských textů. Typický manipulující řečník vytrhává citáty z kontextu, aby podpořil svůj názor, kterým vede posluchače ke konkrétní akci. Jeho výroky bývají nekonzistentní, chybí hlubší porozumění a propojení s různorodostí lidské zkušenosti. Často používá apel vyšší autority (Bible, Koránu, Boha atd.), jak se mu to zrovna hodí.

Opakování vzorce

V duchovní oblasti se zneužívání děje velmi často nevědomě, bez záměru druhému člověku ublížit. Společným znakem duchovního zneužívání je omezování svobodného rozhodnutí oběti. Nedají jim na výběr a nutí je přijmout jejich „řešení“. (Např.: vstup do konkrétní církve, dodržování určitých pravidel jako jediné východisko) Zneužívající sami staví na přesvědčeních, která v minulosti přijali. Tato víra jim taktéž nenabízí jinou možnost. V pasti pokřivené víry jsou všichni. Avšak zneužívající díky své nadřazené pozici v tomto „upířím systému“ profituje, dostává se mu více uspokojení svých potřeb. Pokud oběť podlehne jeho kouzlu, ztotožní se s ním, bude se mnohdy snažit dostat na jeho místo a konečně začít také více získávat. Ne každému se to ovšem podaří.

Z toho vyplývá, a je to na celé věci asi nejsmutnější, že zneužívající byl v minulosti také duchovně zneužit a opakuje tentýž vzorec. A to vše nejspíš probíhalo nevědomě. On sám byl přesvědčen, že toto je pravda. Uvěřil tomu, a podle svých schopností je více či méně zdatný přesvědčovat k tomu ostatní. Upřesním, že přesvědčování je taktéž forma manipulace, která kombinuje racionální argumenty a emoční nátlak.

O co jde zneužívajícímu?

Na motivace zneužívajícího se podíváme z hlediska Teorie lidských potřeb (Maslow), které jsou nám jako lidem společné. Všimněte si, že potřeby samy o sobě nejsou špatné, ale způsoby, jakými se je někteří snaží naplnit, občas nesplňují etické standardy. V závorkách uvádím příklady, jak mohou vypadat vnitřní motivy vedoucí věřící a duchovní představitele, aby získávali další členy pro svou komunitu, a udržovali stávající členy v jim vyhovujícím systému.

1. Uspokojení základních fyzických pudů
   • Sebezáchovy (př.: zajištění živobytí pomocí získávání dalších členů církve; pocit, že nic jiného neumí, když vystudoval teologii; zajištění věčného života – přežití – „dobrými“ skutky)
   • Sexuálního pudu (př.: nevědomé převlečení sexuálního pudu za zájem o druhého člověka a jeho dobro)
2. Uspokojení potřeby jistoty a bezpečí (př.: zachování spásného systému církve; lpění na „tradičních hodnotách“, být součástí exkluzivní skupiny zachráněných a spasených; strach ze zhroucení životních hodnot a nutnost čelit vlastním chybám; strach ze zodpovědnosti za svůj život)
3. Uspokojení sociálních a emočních potřeb
   • Někam patřit (př.: být součástí celosvětové církve; pocit, že se má na koho obrátit v nouzi; strach ze ztráty existujících vztahů)
   • Cítit se přijímaný a milovaný (př.: konformita se skupinou v rozporu s vlastní osobností; přejímání názoru většiny a větší autority; neupřímná loajalita a pochlebování; drby se snažit zavděčit určité skupině uvnitř církve)
4. Uspokojení potřeb uznání a úcty
   • Být oceňován (př.: přehnaná potřeba, když chybí zdravá sebeúcta; dávat na odiv své duchovní zkušenosti; pracovat s mladými a sklízet ocenění jejich rodičů; zaměření na čísla, počty křtů, úspěchy; kariérismus; cítit se lepší než někdo druhý; srovnávání)
   • Mít autoritu/respekt/moc skupiny lidí (př.: mít pocit autority od Boha; pocit, že konám dobré dílo ve jménu Boha a ve prospěch lidí; pocit vlastní důležitosti)
5. Uspokojení potřeby seberealizace (roste s tím, jak je uspokojována)
   • Realizovat svůj ideál (př.: ztotožnění s ideálem znamená, že zapomene na svůj stín a ztratí nad ním kontrolu; sebezbožštění; neochota přijímat kritiku, odejít z funkce; smysl života)

Oběť pociťuje vinu a stud

Jak poznat, že jste byli manipulováni, nebo duchovně zneužiti? Kromě toho, že se nejspíš jedná o dlouhodobý vzorec, takže nebudete sami, je dobrým vodítkem vnitřní „špatný“, nebo „divný“ pocit, za kterým se skrývá pocit viny a studu. Manipulace a zneužití je o zrcadlení, projekci. Ten, kdo je doopravdy vinný, promítá a přenáší pocit viny na oběť. Lépe si to lze představit na příkladu sexuálního zneužití, kdy se oběť stydí za to, co jí bylo provedeno, a sama si vyčítá, že tomu nezabránila. Přestože zneužívající se nachází v nadřazené pozici a především on je zodpovědný za vývoj událostí.

Většina obětí jakéhokoliv zneužívání mlčí, protože cítí vnitřní vinu a hanbu. Zneužívající velmi často podsouvá oběti pocity viny, mluví o špatnosti (hříšnosti) oběti, a oběť to pokorně přijímá. Čím větší autorita, tím větší ochota se podřídit a důvěra, že pronesená slova jsou pravdivá. A kdo je pro křesťana větší autorita než Bůh a ten, kdo něco činí „z Boží vůle“, „v Boží moci“ a „s Boží pomocí“?

Ten, kdo je doopravdy vinný, promítá a přenáší pocit viny na oběť.

Skutečnou vinu však lze přijmout, vyznat, omluvit se za ni, případně napravit chybu. Podle Bible všechny viny mohou být odpuštěny. Na rozdíl od skutečné viny se pocitů viny jen tak nezbavíme. Pocity viny v nás můžou hlodat a klíčit v podobě sebenejistoty, nízkého sebevědomí, sebemrskačství atd. Doporučuji článek Rozdíl mezi skutečnou vinou a pocity viny a článek o tom, co po nás Bůh doopravdy chce. Je to můj vlastní překlad kapitoly z knihy Anselma Grüna Kleine Schule der Emotionen. Díky poznání, že bez povinnosti není viny, se mi podařilo osvobodit od falešných pocitů viny.

Jak z toho ven?

Z tohoto začarovaného kruhu se můžeme dostat jedině skrze uvědomování, zvědomování toho, co se v nás odehrává. Přestože to často nebude příjemné, právě nepříjemné pocity nás povedou k poznání pravdy. Emoce nám totiž nikdy nelžou. Pouze něco signalizují. Negativní emoce se nám snaží sdělit, že něco není v pořádku. Vlivem manipulace se často mylně domníváme, že jsme to my. Pokud si myslíte, že jste se stali obětí duchovního zneužívání, zkuste si položit následující sebereflektující otázky:

• Jak se uvnitř náboženské skupiny cítím?
• Podřizuji se konformitě náboženské skupiny navzdory svému vnitřnímu přesvědčení?
• Je na mě vyvíjen nátlak, abych se při společných setkáních nějak konkrétně cítil(a)?
• Jak ostatní věřící reagují, když to mám jinak než oni?

Moje cesta uvědomování

Pomohlo mi registrovat svoje pocity, které se mě zmocňují v církvi. Potom jsem začala vnímat svoje naučené reakce na určité situace. Pak jsem si všimla, že často cítím něco jiného, než bych podle většiny měla. Manipulaci s pocity jsem zažila často. A vždy jsem byla přesvědčená, že problém je ve mně, že se musím víc snažit, a pak to přijde. A to je přesně pocit viny a studu, že to mám jinak. Postupně jsem začala vše posuzovat skrze moje psychické zdraví. Prohlubuje toto přesvědčení moji depresi, strach a úzkost? Vede mě ke ztrátě chuti do života? Dostávám se blíž sama k sobě, nebo mám stále větší strach z toho, co v sobě najdu? Nutí mě potlačovat moji součást? Zažívám častěji pocit viny, nebo úlevy? V tomto procesu sebepoznávání mi výrazně pomohla psychoterapie.

Zásadní pro mě bylo přijmout, že mám svou hodnotu jako jedinečná bytost, nejen kolečko ve stroji církve. Že Bůh chce být mým osobním Bohem a chce mě individuálně vést. Že to, co cítím, je v pořádku. Pocity nejsou problém, jen určitý signál. Já jsem v pořádku. Bůh mě stvořil s konkrétními osobnostními rysy a sklony. Moje pocity mi dávají najevo, co je mi příjemné a co ne. Co mi vyhovuje a co ne. Má smysl je poslechnout, protože i ony mohou být Božím nástrojem, který působí uvnitř nás a vede k cestě uzdravení.

Desatero zdravé víry podle Markéty Jonczy 😊

1. Zdravá víra dává svobodu. Svobodu říci ne, svobodu ptát se, zkoumat, ověřovat, mít jiné zkušenosti než většina, být jiný, ale respektovaný. Když můžete svobodně říct ne, pak vaše ano má mnohem větší váhu. Jedině v atmosféře svobody můžete být upřímní, tvořiví, sami sebou.
2. Zdravá víra podpírá člověka v těžkých časech, nesráží ho k zemi, ale pozvedá na duchu, dává sílu jít dál. Ulevuje od těžkého břemene, nenakládá další. Tou největší úlevou je přijetí odpuštění.
3. Zdravá víra podporuje bezpodmínečnou lásku, a ne pravidla, dogmata. Lásku, která přijímá druhého člověka, navzdory jeho nedostatkům, aniž by se musel změnit, prostě takového, jaký je právě teď. I lásku k sobě samému.
4. Zdravá víra podporuje psychické zdraví člověka. Pokud víra vede k depresi, úzkostem, paranoiditě a dalším psychickým problémům, není zdravá. Jistěže mnozí věřící trpí psychickými problémy, ale víra by neměla být jejich příčinou, nebo přispívat ke zhoršování příznaků.
5. Zdravá víra dává životu smysl. Ať už jsem v jakékoli životní situaci, zdravá, nebo nemocná, bohatá, chudá, mladá, stará, úspěšná, neúspěšná… V křesťanství nacházíme smysl díky osobnímu vztahu s Bohem, který se nám věřícím dal poznat.
6. Zdravá víra dává naději. Že ať už se stane cokoliv, nebudeme na to sami. Že se vždy máme ke komu vrátit. Je opakem beznaděje.
7. Zdravá víra dá prostor pochybnostem a nejistotě. Uvědomění, že nemůžeme plně obsáhnout realitu, že naše poznání je nedokonalé. Nic stoprocentně nevíme, ale přesto věříme.
8. Zdravá víra dává kontext a perspektivu. Odkud jsme a kam jdeme, co je naším úkolem. Zakořeňuje nás v realitě našeho světa.
9. Zdravá víra je pevnou půdou pro zdravé sebevědomí. Uvědomění vlastní nedokonalosti, ale zároveň naší vznešenosti. Jsme zároveň hříšní, i svatí.
10. Zdravá víra vytrvá navzdory okolnostem. Opravdu platí, že co je trvalé, to obstojí. A to ostatní je zbytečné.