Cesta z deprese

Cítila jsem smutek, že něco ztrácím. A ztrácela jsem naději. To hodně bolelo. A nikdo nebyl schopen mi ji vrátit. Ona prostě umírala. Bylo to v pořádku, že umírala naděje, že se jednou uzdravím, že budu schopná dělat to a to… Díky tomu mohla z prachu povstat úplně jiná, ale vlastně pořád stejná naděje, že nic není zbytečné, že všechno může sloužit dobrému, že konec je nový začátek, i když dopředu nevíme čeho.

Když kráčím tmou, nevidím ani na krok. Už nevím, kam jdu. Klopýtám. Padám do bláta. Kolem není nic, čeho bych se mohla chytit. Už nevím, proč bych se měla zvedat. Není, kam jít. Nevidím cestu, ani cíl. Všude je jen tma, která mě pohlcuje, dusí. Už jsem přestala plakat. Vím, kde jsem. Na dně. Na tom dně, kam nedosáhne žádný paprsek naděje, kde nic nemá smysl. Na dně, kde jsem sama. Už ani nevolám o pomoc. Stejně žádná nepřijde. Ležím a čekám na konec. Je mi jedno jaký. Zbyla mi jen víra, že všechno jednou skončí.

Naděje je dar

Chtěla bych ho víc, ale taky se trochu bojím, že se zase zklamu. Že nebe se zatáhne a neuvidím ani tu jednu hvězdu. Bojím se doufat v nové začátky, v nové světlo. Bojím se, že to světlo hned zase zmizí a tma bude o to temnější. Bojím se, že tahle rokle nemá dno, že tenhle stav bude trvat věčně. Nevidím v tom smysl.

Ale hvězda přesto vychází.

Je jí jedno, jestli na ni čekám, nebo ji nechci vidět. Prostě svítí do tmy. Rozeznávám obrysy kolem sebe. Zabloudila jsem. Ale někdo mě odnesl zpátky na cestu. Už ji vidím. Sice nevím, kam vede, ale když se budu dívat pod nohy, a hvězda bude svítit, nespadnu. Někdo mě stále podpírá, je v tom se mnou. Když nemůžu dál, zase mě vezme do náručí.

Není moje chyba, že jsem tady. Vím, že to nemám pod kontrolou stejně jako hvězdy a měsíc. Jdu. Jdeme. Vím, že nás je víc, kdo jsme zabloudili na dno rokle Beznaděje. Klopýtáme, padáme. Jeden druhého zvedáme, navzájem se podpíráme a jdeme dál. A hvězdy svítí. Někdy se odvažujeme doufat ve svítání, jindy proklínáme záblesk měsíce. Hvězdy pořád svítí. A budou svítit.

Vystřízlivění z optimismu

To, co se děje na dně, je mimo jiné drsné vystřízlivění. Je to kombinace smutku a lítosti ze ztráty, strachu, že přijdou další bolesti, bezmoci, že neexistuje pomoc, a osamělosti, že není, koho o ni požádat. U mne to v poslední době byla tíha mojí situace, která na mne dolehla: moji nemoc lékaři nerozpoznávají, není na ni léčba, když mi někteří chtěli pomoct, moje zdraví se ještě zhoršilo, je mi čím dál hůř, bolest mě neopouští, a nevím, kdy to skončí. Nejsem schopná dělat věci, které mě baví, nebo které mám ráda, protože sotva zvládnu dělat ty základní, jako je hygiena a jídlo. Nemůžu přijít na nic, co by mi přineslo úlevu, nebo radost.

Reakce okolí na beznaděj

Moje zkušenost (ne přesvědčení nebo víra) za poslední rok je taková, že ať dělám, co dělám, pořád se zdraví zhoršuje.  Ostatní lidé však velmi špatně reagují na moji ztrátu optimismu. Ptají se mne na to, jestli si umím představit, že se vyléčím. Cítím v tom osočení, že se málo snažím, že je to moje vina. Jako by myšlenka stačila! Nedochází jim, že mi tím způsobují další utrpení a že kdyby to bylo tak snadné, tak už jsem dávno zdravá. Svoje zdraví nemáme pod kontrolou, jak jsem psala v minulém článku.

Mnoho lidí, včetně celé řady psychologů a psychiatrů, beznaděj považuje za „nemoc“. Stačí vzít si prášek a pocity zmizí, přestanou nás otravovat. Ono je však potřeba něco víc. Pocity nejsou problémy a nedá se k nim přistupovat s jednoduchým řešením. Pocity je potřeba prožít. A to i ty nepříjemné a bolestivé. Neříkám tím, že prášky jsou zbytečné. Jen málokdy však vyřeší podstatu. Proto jsou antidepresiva nejvíce účinná v kombinaci s psychoterapií. Občas totiž potřebujeme nebýt na ty bolestivé pocity sami.

Strach ze zklamání

Součástí mojí beznaděje je velký strach ze zklamání. Bojím se doufat, že to bude lepší, protože jsem se už tolikrát zklamala, a ještě jsem se z toho nevzpamatovala. Dnes mi však došlo, že udržování stavu beznaděje, lpění na něm a ztotožňování se s ním je také dost bolestivé. Zklamání přijde i tak, protože se mi nikdy nepodaří udržet se ve stavu „bez špetky“ naděje.

Vždycky budu trošičku doufat, že to bude lepší, že to pomůže. A tak zklamání přijde i po beznaději. K tomu mě paralyzuje představa, že nemám dostatek nástrojů, jak tu bolest zvládnout. To ovšem může být mylné přesvědčení. V minulosti se mi na zvládání fyzické i psychické bolesti osvědčily meditace. Možná na ně nastal opět vhodný čas. Článek o meditacích najdete zde.

Jak na beznaděj

Uvědomuji si, že psát návod, jak na pocity, je trochu nesmyslné. Nicméně osvědčuje se mi stále stejný postup u všech možných emocí:

1. Uvědomit si je.
2. Nechat je sdělit jejich zprávu. Být s nimi.
3. Nechat je odejít.

A nakonec přijmout svoji zkušenost, což je možná nejdelší fáze. Přijmout, že i takové pocity jsou mojí součástí a je to v pořádku. V průběhu bytí s pocity se můžou objevovat další přídatné a celou situaci dost komplikující emoce. U mne to nejčastěji bývá pocit viny, že se takhle cítím, studu, že je se mnou něco špatně, dále hněvu, že to musím zastavit, frustrace, že takhle už nejde pokračovat dál, strachu ze zklamání, osamělosti, že nezapadám… A tím se tvoří spirála, která mě vede níž a níž. Hodně mi pomohlo analyzovat pocit viny jako takový, o čemž se dočtete tady: o rozdílu mezi vinou a falešnými pocity viny, a tady: o povinnostech, bez kterých není vina.

Perly ze dna beznaděje

Může přinést beznaděj něco užitečného? Nejspíš ano, ale pokud jste zrovna na dně, tak vám to moc nepomůže. K bytí na dně totiž patří nevidět nic dobrého, co přijde. A je to v pořádku. A někdy je potřeba to vydržet. Zpětně viděno se nám však beznaděj snaží sdělit něco o nás, o našem životě.

Beznaděj nás konfrontuje s naší lidskou konečností a omezeností. Z toho dna se mi zdály všechny ty naděje na uzdravení, zlepšení, normální život, jako bezvýznamné. A ony to taky nejspíš jsou falešné naděje. Děsivá pravda je, že nevím, jak to bude dál, nemám svůj život plně pod kontrolou. Potřebuji se upínat k něčemu většímu, než je tento život, k Někomu, kdo to přesahuje.

Jedna z nejdůležitějších nadějí, kterou už jsem na chvíli taky ztratila, je, že všechno jednou skončí. A nemusíte tomu věřit, aby se to stalo. Ono se to prostě stane. Protože život je změna a nic není trvalé, což platí i o pocitech.

Na tom dně taky můžou vzít za své všechny strachy ze smrti, protože smrt se jeví jako úleva. Pokud jste se strachu ze smrti dlouho vyhýbali, dno beznaděje je přesně to místo, kde se s ním možná máte setkat. Možná zjistíte, že pro svůj život potřebujete vidět širší perspektivu, že potřebujete víru, co přijde po smrti, potřebujete svůj malý život zasadit do kontextu… A možná tady na tom dně začnete svou duchovní cestu.

Nikdy nezapomeňte, že v tom nejste sami!

MJ