Cesta z deprese

Bezmoc je jako močál, ve kterém se můžeme utopit, když jsme ztratili pevnou půdu pod nohama. V jednom z předchozích článků jsem psala o tom, co nám může bezmoc dát. Dnes se chci zaměřit na to, jak z bezmoci ven. A musím přiznat, že na tuhle otázku stále hledám odpověď. Žiju s chronickým onemocněním, kterému lékaři ani vědci zatím nerozumí, které není uznané, na které se nedá získat adekvátní sociální podpora. To jsou podmínky, za kterých mě může bezmoc nekontrolovaně zaplavovat, protože nad těmito aspekty svého života opravdu nemám kontrolu. Bezmoc se často rozvíjí ruku v ruce s beznadějí.

Bezmoc je pocit závislosti na cizí pomoci, která pravděpodobně nepřijde.

Za minulý rok jsem se propadala hlouběji do močálu bezmoci a projevilo se to i na mém fyzickém stavu. Začal se rapidně zhoršovat. Pořád jsem čekala, jestli se to někde zastaví, jestli narazím na dno, ale bezmoc žádné dno nemá. Byla jsem tak hluboko, že jsem potřebovala vnější pomoc. V tomto článku popisuji, jak jsem se dostala do nemocnice a jak mi tam pomohli. Byl to příšerný zážitek. Z toho nejhoršího jsem sice venku, ale pořád tuším, že močál bezmoci nikam nezmizel, je tu stále se mnou a já se chci naučit, jak do něho znovu nespadnout.

Důležitý poznatek pro všechny v jakékoliv situaci: VŽDY MŮŽETE NĚCO DĚLAT, ABY VÁM BYLO LÍP. V některých případech to znamená něco přestat dělat. 😉 Tak pojďme na to!

1. Jídlo

S chronickou nemocí vzrostl můj zájem o to, jak se lépe stravovat, co tělu pomáhá, a co mu může škodit. Je to tak jednoduchá věc, že si ji možná ani neuvědomujeme, ale jíst musíme všichni, takže proč tomu nevěnovat trochu více pozornosti?

První rok jsem experimentovala s veganskou stravou a učila se nové recepty. Minulý rok jsem se zaměřila na co nejjednodušší přípravu hodnotných jídel, protože ke konci už jsem nezvládala uvařit skoro nic. Nejvíc mě ovlivnil ajurvédský přístup k jídlu a potravinám. Jsem v této oblasti amatér, ale i tak pro mě bylo přínosné začít si uvědomovat, co se mnou která potravina a jídlo dělá. Ve zkratce jde o stanovení, v jakém druhu dysbalance se moje tělo právě nachází a jak lze tento stav kompenzovat. Nejsem už otrokem různých nepříjemných stavů, ale vím, co mi pomůže a dokážu si pomoct sama.

Teď v zimě je to nejčastěji stav VATA, který charakterizuje pocit chladu, nejistoty, víření myšlenek, neschopnost se soustředit a zůstat v klidu na jednom místě a nezakotvenost. Na tento stav dobře zabírají hutná jídla (tzv. comfort food) jako polévky z kořenové zeleniny, teplá jídla, slané, kyselé a sladké chutě. Zhoršovat ho můžou hořké chutě a adstringentní suroviny. Druhý stav, který mě trápí většinou v létě, se jmenuje PITTA a vyznačuje se pocitem horka, naštváním, frustrací, potřebou něco zásadně změnit a být výkonný. Zklidnění se dostavuje po konzumaci studených jídel, lehčích, ne ostrých, ale hořkých, adstringentních a sladkých. Třetím stavem je KAPHA, kdy člověku není dobře, ale hnusí se mu jakýkoliv pohyb. Zabírají na něho pikantní jídla, adstringentní a hořká. Pokud vás to zaujalo, vřele doporučuji podívat se, jaké suroviny spadají do které kategorie a vyzkoušet na sobě, která jídla vám dělají dobře.

2. Čaje a bylinky

Podobně jako s jídlem jsem se naučila i s pitím zacházet podle toho, co moje tělo potřebuje. Dřív jsem nápoje moc neřešila, ale teď je vnímám nejen jako přísun tekutin, ale také způsob, jak se opečovat. Nejraději mám uklidňující bylinné čaje jako heřmánek, mateřídouška a meduňka. V náročných obdobích jsem i přes den pila čajové směsi na zmírnění stresu a pro dobrý spánek, které obsahovaly chmel a levanduli. Když v noci nemůžu spát, připravím si teplé mléko s medem. V mrazivých zimních dnech je horké kakao vždy dobrý nápad. V létě miluju různé šťávy a osvěžující limonády.

Baví mě číst si v herbářích o účincích bylinek na tělo a psychiku, experimentovat s vlastními čajovými směsmi, občas si vyrobit tinkturu nebo léčivou mast. Ráda si do aromalampy nakapu esenciální oleje, jejichž vůně mi pomáhá zvládat úzkost. Nehledám zázračný lék na svoji nemoc, ale způsoby, jak si v této situaci ulevit, relaxovat a najít pomocí bylinek ztracenou rovnováhu.

3. Pohyb a management aktivit

Pohyb je obecně velmi prospěšný, ať už se nacházíte v jakkoliv náročné životní situaci. Pomůže Vám „dostat stres z těla“ a „vyčistit hlavu“. Tělo s chronickým únavovým syndromem ME/CFS reaguje na pohyb a zvýšení zátěže jinak. To, co by mojí psychice mohlo pomoci, zhorší fyzický stav a následně samozřejmě i psychický. (Informace o ME/CFS a příznaku PEM najdete v tomto článku.) Takže by se mohlo zdát, že jsme ve slepé uličce…

Ale po více než třech letech života s ME/CFS mám představu, co zvládnu v lepší dny a co v horší. Tohle uvědomění je pro mě výchozí bod. Můj současný stav mi dovoluje jít jednou denně s pejskem na procházku na 20-40 minut. Není to moc, ale takový pravidelný pohyb mi dělá dobře. Zároveň se učím poslouchat tělo a zbytečně procházku nenatahovat, když se na to necítím, nebo když mám do večera ještě další „pohybové plány“ např. pověsit prádlo a umýt si hlavu. Taky mi vyhovuje střídat krátkou aktivitu s odpočinkem, rozdělit si činnost na menší části a nesnažit se všechno urvat najednou.

4. Lidé

Další věc, kterou máme více či méně pod kontrolou, jsou lidé, se kterými se stýkáme. Dávám přednost kvalitnímu lidskému kontaktu před hromadnými akcemi, kde není prostor na osobní rozhovory. Vzhledem k tomu, že moje schopnost pohybu je dost omezená, probíhá tento kontakt často po telefonu, nebo jako videohovor. Výhodou dnešní doby je, že i když jste odkázaní na lůžko, nemusíte zůstat naprosto izolovaní. Hlídám si také čas, jak dlouho s někým mluvím, jestli už to není příliš vyčerpávající. Naučila jsem se ukončovat rozhovory podle toho, jak se cítím.

S omezením pohybu souvisí také méně příležitostí, jak se seznámit s novými lidmi. V tom mi pomohla nezisková organizace Neúnavní, která pro pacienty s ME/CFS pořádá skupinové psychoterapie online, komunitní a skupinové hovory. Moc se mi neosvědčil písemný kontakt na sociálních sítích a ve facebookových skupinách. Psaní s úplně cizími lidmi je pro mě náročné a cítím se příliš zranitelně.

Další způsob naplnění potřeby kontaktu s lidmi pro mě bylo pořídit si invalidní vozík, který mi umožňuje dostat se dál mimo domov, zajet si občas do restaurace, ke kadeřnici, na fyzioterapii, nebo do kavárny. Vozík mi pomáhá neztratit kontakt s okolním světem a zažívat tyto „normální“ situace, kdy mi někdo poskytuje příjemnou službu. Pokud se nacházíte v podobné situaci, můžu elektrický invalidní vozík jen doporučit. (O své první zkušenosti s vozíkem píšu zde.)

5. Priority

V mém případě je strašně důležité stanovit si priority, protože všechno, co bych chtěla dělat, moje tělo nezvládne. Energie se pro mě stala natolik vzácná, že jí nechci plýtvat na zbytečné aktivity. Naučila jsem se také, že „důležité“ a „méně důležité“ se v průběhu času mění. Někdy je nejdůležitější uvařit výživný oběd na 2 dny dopředu, někdy jít s kamarádkou na kafe, jindy napsat článek, nebo utřít jídelní stůl. Je třeba také vyvážit aktivity „nezbytně nutné“ a „příjemné“.

Kategorii „nezbytně nutné“ bylo potřeba překlasifikovat. Dřív by tam spadalo příliš mnoho činností, ale naučila jsem se rozlišovat, co může počkat a co ne. Často když si dovolím využít svoji energii na něco, co není sice nutné, ale mám na to chuť a baví mě to, získám chuť i do věcí, které se mi předtím nechtěly dělat. Každopádně jsem se smířila s tím, že všechno nejde zvládnout v jednom dni. Neustále se sama sebe ptám:

Co je teď ta nejdůležitější věc? Do čeho chci investovat tu trošku energie, kterou mám?

Jak začít se změnou

Přestože možná nejste nijak vážně nemocní, možná bojujete s tím začít se hýbat, nebo plnit jiné bohulibé novoroční předsevzetí. Možná jste při čtení článku došli k závěru, že v některé ze zmíněných oblastí je třeba provést změnu. Bezmoc nás ovšem přepadá i ve chvílích, kdy se nám cíl jeví příliš obrovský a nedosažitelný. Nabízím jednoduchý návod, který vám může pomoct začít realizovat změny, které chcete v životě provést:

1. Uvědomit si úroveň, na které se nacházíte.
2. Počítat s limity, které vám tělo, nebo situace nastavují. Nejste supermani a supermanky, abyste zvládli hned všechno, co si v zápalu nadšení vymyslíte.
3. Stanovit si malé cíle, v podstatě co nejmenší, ale reálně zvládnutelné.
4. Vykročit na cestu a počítat s tím, že jste otroky vašich zvyků a budete potřebovat
5. Podpořit v průběhu adaptačního procesu.

Krok za krokem se dostaneš kamkoliv potřebuješ.

V tomto bodě psaní článku jsem si uvědomila, že už je dost dlouhý. V nejbližší době se můžete těšit na pokračování, ve kterém se budu věnovat sebepéči v situaci, kdy si připadáme bezmocní. Nakonec přihodím pár tipů podle druhu omezení, které nás činí „bezmocnými“.

Pokračování příště…

Autor: Mgr. Markéta Jonczy