Cesta k sebepřijetí: zápisky z deníku
Článek o sebepřijetí jsem začala psát asi před rokem. Vždy to pro mě bylo závažné téma, ale nevěděla jsem, jak se s ním popasovat. V první části článku si můžete přečíst moje myšlenky z nedávné doby, kdy mi sebepřijetí připadalo strašně těžké. V druhé části popisuji, co mi pomohlo a jaký je můj současný pohled. Mým cílem je naznačit, že sebepřijetí se můžeme učit, že je to dlouhodobý proces a zároveň celoživotní snaha.
Část I.: Pochybnosti
„Když jste sami k sobě upřímní, tak nejspíš na sobě nacházíte menší nebo větší vady. (Pokud ne, tak je to za a) póza, které jste sami uvěřili, b) jste uvnitř tak zranění a zranitelní, že si to nedokážete přiznat, c) podlehli jste bludu o vlastní dokonalosti a nedá se s vámi žít. :-D)
Tedy pochybnosti o sobě zažíváme všichni.
Stud a vina
Tenhle článek píšu hlavně proto, že se sebepřijetím mám teď problém. Protože se za tyto věci stydím a cítím vinu, že jsem taková, jaká jsem. Ale zjistila jsem, že nejlepší způsob, jak se těchto pocitů zbavit, je čelit jim. Pokud jsem se o studu něco naučila, tak je to to, že nejlíp kvete ve skrytu. Stydím se, a tak pravdu skrývám. Lžu ostatním, že jsem v pohodě, a sama se užírám svojí nedokonalostí. Upřímnost k sobě i ostatním je samozřejmě riskantní. Ale může se i vyplatit, když mě druhý neodsoudí, ale podpoří.“ Listopad 2023
Fyzická přitažlivost
„V článku Jak na zdravé sebevědomí jsem našla svoji sebelásku ve větě: „Ať už se ze mne vyklube cokoliv, budu to mít ráda, protože jsem to já.“ Nevím, jak se mi podařilo cestou tenhle přístup vytrousit. Každopádně si dnes připadám zase jako na začátku. Teď čelím nové výzvě. Vlivem chronické nemoci a medikace jsem hodně přibrala a nelíbí se mi, jak vypadám. Nechci takhle vypadat. Nechci kvůli tomu moc chodit ven. A nechci ani kvůli krátké projížďce po parku strávit půl hodiny líčením, abych se sebou byla spokojená. Taky většina oblečení, co jsem měla ráda, mi už není. Tahle výzva je v něčem nová, ale v ostatním dost podobná té předchozí. Vnitřní kritik opět převzal velení, stává se z něho otrokář, který mě nutí být jiná, než jsem.“ Prosinec 2023
Akceptovat a prozkoumat realitu
„V minulosti jsem hodně rozvíjela laskavý přístup ve smyslu akceptace skutečnosti. A rozhodně se to vyplatilo. Je to skvělý výchozí bod pro další fázi, kterou je akce. Akce bez akceptace je jen bloudění, nebo horečnaté a zmatené pobíhání od toho, co nechci, k něčemu, o čem za chvíli zjistím, že to vlastně taky nechci. Abych něco mohla změnit, potřebuji přijmout svůj současný stav, ze kterého jedině můžu vyjít. Akce je lék na pocit bezmoci. Ale taky je potřeba znát směr a tempo, jakým jsem schopná postupovat.“ Leden 2024
Pocity viny z nemoci
„Další inkarnace vnitřního kritika-otrokáře, se kterým bojuji, je můj pocit viny za to, že jsem nemocná, že svojí nemocí zatěžuju lidi, které mám nejradši. Je snadné sklouznout k pocitům viny, že si to dělám sama. Což není pravda. Naopak usilovně pracuji na tom, jak se z téhle mizérie dostat. Taky mě tíží pocit bezmoci a závislosti, protože v tuhle chvíli pořád nejsem úplně samostatná. Ale každý den se posouvám směrem k soběstačnosti. Ta cesta je dost namáhavá, a proto mám pocit, že je potřeba některá zbytečná břemena odhodit, jako například společenský tlak, jak mám žít.“ Únor 2024
Obviňující automatické myšlenky
„Uvědomuji si, že se často obviňuji. V minulosti se mi už podařilo svoje myšlenky nasměrovat více pozitivně. Tehdy mi pomohly afirmace a řízené meditace, ve kterých laskavý hlas říká hezké věci. Časem se tyto věty vstřebaly do mého dialogu, který vedu sama se sebou. Skvěle taky fungovalo psát si na papír pozitivní věty o sobě, které vyvracejí ty negativní automatické myšlenky. A dost mi pomáhá psaní tohoto blogu. Za každým článkem se skrývá negativní a nepříjemná zkušenost, ze které se pomocí slov snažím vykřesat něco užitečného pro sebe a pro ostatní.“ Březen 2024
Tlak na sebe
„Jak se postupně učím pracovat se svojí nemocí, neustále se mi ověřuje jeden princip. Každý tlak vytváří protitlak. Čím víc něco chci a tlačím na to, tím víc se moje tělo staví na odpor. Je úplně jedno, jestli to jsou dobré věci, nebo špatné, to tělo nerozlišuje. A když ho neposlouchám, všechno se zhoršuje. Když ho poslouchám, tak taky. Jediný způsob, jak z toho ven, je přestat tlačit, ne rezignovaně, ale s radostí.“ Duben 2024
Část II.: Proměna
Když po nějaké době čtu tyto řádky, spatřuji v nich spoustu pocitů viny, studu, nejistoty a pochybností. Ale taky velkou sílu něco udělat, aby mi bylo vnitřně lépe. Na začátku byla víra, že mi jednou může být dobře. Musela jsem překonat jisté obtíže, abych přijala přesvědčení, že mít se ráda je pozitivní a žádoucí. Dnes vím, že sebeláska není překážkou dalšího růstu, ale že ho naopak usnadňuje.
I nedokonalé věci a lidé jsou hodni lásky
Radikální sebepřijetí neznamená, že na ničem nepracuji, že není potřeba nic měnit a že nechci vnímat svoje chyby. Naopak. Sebepřijetí mi umožňuje podívat se na svoje nedostatky přímo, protože se na ně dívám s láskou. Vím, že nejsem dokonalá, ale to nic nemění na citech, které chovám sama k sobě. Dokážu mít sama se sebou soucit a vážit si svého těla, schopností, svojí povahy, vlastností, svých zájmů, cílů, svého času, svojí energie, snahy a úsilí. Vždycky se objeví něco, s čím nejsem úplně spokojená, ale laskavý přístup mě vede k sebepřijetí navzdory, nikoli pocitům viny a sebenenávisti.
Boj s vnitřním kritikem
Nejefektivnější způsob jsem našla v boji s vnitřním kritikem, který jsem popsala v minulém článku. Opakovaně jsem bojovala s kritikovými poznámkami, až se mi podařilo ho oslabit, nakonec jsem dokonce byla schopná se pochválit. Začala jsem samu sebe vidět takovou, jaká jsem: nedokonalá, ale přesto krásná. Začala jsem se smiřovat se svým životním příběhem, který je nestandardní, bolestivý, ale přesto smysluplný. (I když jsem ten smysl často neviděla a necítila.)
Naučit se mít se ráda mi hodně pomohlo cítit se svobodně. Když jsem zkrotila vnitřního kritika, který mě vždy srážel, ať jsem udělala cokoliv, došlo mi, že většinou neexistuje žádné „dobře“ nebo „špatně“. Kritik všechno hodnotil černobíle a vycházel z toho, jak to má většina lidí, co je normální, co je společensky přínosné, nebo co by bylo dobré pro ostatní… Nikdy jsem si plně neuvědomovala svoji existenci jako důležitou, že na mně taky záleží, že to můžu mít jinak, že se nemusím nikomu neustále snažit zavděčit… Velmi se mi ulevilo, když jsem se naučila postavit sama za sebe, své potřeby a zájmy a přestala brát na sebe zodpovědnost za potřeby a zájmy ostatních dospělých lidí.
Jádro lidské zkušenosti
Věřím, že sebepřijetí je jedním z významných úkolů po dobu našeho lidského života. Pro nás lidi je charakteristické, že nejsme dokonalí a že děláme chyby. (Článek o perfekcionismu zde.) Dříve nebo později v životě dojdeme do fáze, kdy se nám začne rozpadat obraz o naší dokonalosti, výkonnosti, soběstačnosti, bezchybnosti… Je to zkušenost života v nedokonalém lidském těle, které podléhá nemocem a stárne. To je bod zlomu. Všechna náboženství nás učí, že duchovní cesta vede skrze lásku. A pro mnohé z nás je nejtěžší začít s ní u sebe. Potřebujeme na této cestě podpořit a je v pořádku hledat pomoc a doprovázení například u psychoterapeuta, nebo u duchovního.
Autor: Mgr. Markéta Jonczy
P.S. V době, kdy vychází tento článek (září 2024), zažívám zlepšení svojí chronické nemoci. Mým snem vždy bylo pomáhat konkrétním lidem, a tak jsem si konečně založila soukromou poradenskou praxi. Nyní nabízím individuální online poradenství, podporu a doprovázení pro lidi, kteří zažívají náročné životní období. Mám z toho velkou radost! 😊 Informace naleznete na stránkách www.makretajonczy.com .