Téma, do kterého se pouštím, není lehké, ani příjemné. Ale snad vám přinese užitek a posune vás někam dál, blíž ke svobodě. Kromě níže uvedených možná znáte hru na Neomilnost, Absolutní pravdu, Vynucování poslušnosti, Mučednictví a další. Řekla bych, že kreativita našeho ega je srovnatelná s kreativitou našeho ducha. Pojďme se tedy podívat egu na zoubek.

Psychologický přístup

k egu a egoismu je poněkud omezený. Můžeme z něho vyjít za předpokladu, že pracujeme s egem, které si nedostatečně uvědomuje samo sebe a svoji hodnotu. Psychologie říká, že se musíme nejprve bezpodmínečně přijmout, abychom mohli žít plnohodnotně a něco změnit. (Praktický nácvik probíhá v rámci psychoterapie.) Neláska k sobě se může projevovat různými způsoby. (O tom, jak začít pracovat s vnitřním kritikem se dočtete zde. Jak být hypersenzitivní a úzkostná, jsem psala zde. O zdravém sebevědomí jsem psala v tomto článku.)

Dnes bych se chtěla zaměřit na další složitosti, které souvisejí s naším lidským egem. Málokdo se ztotožňuje s tím, že by byl pyšný, nebo egoistický. V naší současné kultuře je kladen důraz na sebelásku, sebepřijetí atd. Má však sebeláska někde hranici? Měla by mít? Otřepaná fráze říká, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Ale jak se to dá vlastně poznat, že už někomu ubližuji, že žiji na něčí úkor? Ego si totiž svoje hranice nechce uvědomovat a chce je pořád rozšiřovat.

Duchovní přístup

(troufnu si říct všech náboženských tradic) nám nabízí širší perspektivu. Samozřejmě, že naše ego je v pořádku a máme se v rámci duchovního vývoje učit milovat i sami sebe. Ego není špatné, jen není trvalé. Ego ve smyslu toho, co si myslíme, že jsme, jaký máme společenský status, role, se kterými se ztotožňujeme, naše úspěchy, cíle, přání… To všechno k nám patří, je v pořádku, že to máme. Ale je taky v pořádku, když to nemáme, když to ztrácíme. Nejsilněji to pociťujeme při dlouhodobé nemoci, stárnutí a těsně před smrtí. Bolí nás, že přestáváme být sami sebou. Duchovní texty nás však učí, že naše podstata je nepohnutelná, nezměnitelná a svým způsobem věčná. Nikdy nemůžeme přestat být sami sebou. To není možné. Naše podstata stojí mimo toto „společensky významné“ ego, mimo tento svět.

Kontrola stravy

Ego, já, za které se považujeme, je však taky to jediné, co známe. Bojíme se nejistoty, bojíme se přestat mít kontrolu nad tím, kdo jsme. Jedna z her, kterou s námi naše dobré, ale pomíjivé ego hraje, je Kontrola. Většina lidí se snaží mít pod kontrolou svůj zdravotní stav. Typicky formou držení drastických diet, při kterém si mimo jiné dokazují svoji kontrolu nad chutěmi a tělem. Před chronickou nemocí jsem taky věnovala čas a úsilí tomu, jak bych chtěla, aby vypadalo moje tělo, snažila jsem se cvičit a jíst zdravě.

Chronická nemoc byla velkou a tlustou čárou přes rozpočet. Nejenže nemám kontrolu nad tím, jestli onemocním (nebo nezemřu), často ani neovlivním, jestli se nemoc nezhorší. První rok nemoci se vlády ujalo moje ego, které tvrdilo, že přece vím, co a jak mám správně dělat, a že když to udělám, určitě mi bude líp. Snažila jsem se zrealizovat všechny změny, ke kterým jsem už dříve dospěla. Došla jsem k závěru, že veganská strava by pro mě mohla být to pravé. Tak jsem rok byla veganka. (Jestli škodolibě čekáte, že se nemoc zhoršila, tak vás zklamu. Dělalo mi to docela dobře. 😀 Až na to, že příprava jídla vyžadovala hodně energie, které se mi nedostává.)

Kontrola aktivit

Kontrolovala jsem se nejen v tom, co jím, ale i v tom, co dělám. Kontrolovala jsem svoje aktivity, aby jich nebylo moc, nebo málo. Ze všech sil jsem se snažila vyhnout dalšímu zhoršení. Rozhodla jsem se žít minimalisticky, ideálně bez produkce odpadu, ekologicky… Taky jsem částečně uvěřila tomu, že moje nemoc je jen v mojí hlavě a že když se „dám psychicky dohromady“, napravím „všechny potíže“, uspořádám vztahy… bude mi nutně líp. Musí mi být líp! To je přesně hra na Kontrolu.

Hrála jsem ji spolu se zdravotnickým systémem. Podlehla jsem dojmu, že když mě zkontroluje ten správný lékař, znamená to, že zkrotí moji nemoc, že mi pomůže. Jednou to fungovalo, ale pak nastal propad. A pak další a další… (Lékaři se ke mně začali obracet zády a říkat, že je to v mojí hlavě. Taky pro ně bylo těžké jednou tu Kontrolu nemít.) Až mi nezbylo než přiznat, že svůj zdravotní stav opravdu nemám pod kontrolou, ani žádný lékař. Jakýkoli zásah mi může pomoct, ale taky může nemoc zhoršit. Dopředu nevím, jak to dopadne. (O své zkušenosti s nevhodnými léky jsem psala zde.)

Perfekcionismus

Podobná hra je také Perfekcionismus. Když všechno udělám správně, tak to přece musí vyjít! Ale kam až to „správně“ sahá? Kdybych se nadále řídila egem, které ztrácelo kontrolu, snažila bych se dosáhnout „dokonalé harmonie“ ve všech vztazích, eliminovat ze života všechny „toxické osoby“, zbavit se všech „zlozvyků“, přestat koukat na filmy, vyhodit věci z minulosti, přeorganizovat domácnost… V případě chronické nemoci je velmi snadné uvíznout v pasti, že něco nedělám správně, že jsem ještě nevyzkoušela tohle a tohle… A od toho už je jen krok k podvodným nákupům doplňků stravy a zázračných léků.

Na těchto rozhodnutích není celkem nic špatného, je jim však společná určitá PŘÍSNOST. Ego, které ztrácí samo sebe, zhrubne a stává se přísným na sebe i na ostatní. Neakceptuje nic jiného, než dokonalost, a to všude. Zuby nehty se drží toho, co zná, protože přece toho ví dost na to, aby to zvládlo. (V byznysu to možná funguje, ve vztazích a v životě moc ne.) Tenhle boj se totiž nedá vyhrát. Pomíjivé ego dříve, nebo později přijde o všechno, co si myslí, že je. (Proto většina lidí v druhé půlce života tíhne ke spiritualitě…)

Pýcha

Tahle hra je moje oblíbená. Může to být pýcha na cokoliv, co si myslíme, že už jsme zmákli a děláme to líp než ostatní. U křesťanů je to velmi často pýcha na „dobrý život“, vyhýbaní se neřestem, pravidelnou docházku na svatá místa, sebeobětování se pro ostatní, službu pro společenství, schopnost modlit se a meditovat… (Mám osobní zkušenost s pýchou na svoji pokoru. Nejlépe na ni funguje humor. 😀 ) Ale pýcha může mít i naprosto světskou podobu jako například pýcha na výkon při cvičení, pracovní úspěch, na výchovu dětí a jejich úspěchy, dovolenou v zahraničí…

Ego se chytne čehokoliv a udělá z toho „svoji značku“. Na těchto věcech taky není vůbec nic špatného a je v pořádku být na ně hrdý. Problém našeho ega spočívá v tom, že ve srovnání s ostatními vždycky stojí výš: „Daří se ti špatně, protože to děláš jinak než já/špatně.“A při kontaktu s „těmi druhými“ má plno rad, jak by měli žít. Mimochodem pyšní lidé jsou taky dost nudní, sami sebe berou příliš vážně, a nechcete s nimi trávit čas. Pýcha je vede do osamělosti. (Až začnu být moooc chytrá, tak mi dejte vědět, v mém zájmu. Díky.) Další společný rys, který jsem u her ega vypozorovala, je LPĚNÍ na věcech, které z kosmického hlediska nejsou trvalé.

„Boží vůle“

Neodpustím si zmínku o typicky náboženské hře našeho ega. Když si ego začne myslet, že odhalilo Boží záměry, je skoro jisté, že je mimo. („Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Bible, Izajáš 55,9) Neodvrhuji duchovní vnuknutí, zjevení, Boží dar, nebo poslání. Okamžiky, kdy nahlížíme na život skrze naši duchovní neměnnou podstatu, však bývají krátké a mají nás někam nasměrovat. Ego se až příliš často chopí příležitosti a začne si na nich zakládat. Začne se chovat, jako by bylo Bůh.

Problém našeho ega je, že si myslí, že vidí víc než druzí (třeba nevěřící), že vidí celý obraz. A zapomíná, že pořád je jenom malé lidské ego, které má svůj individuální pohled, ani větší, ani menší. Že se ztotožňuje s Bohem jako jeho „nástroj“, který ví, co má dělat. Ví, co má být uděláno s nevěřícími a co všichni ostatní potřebují. Důsledky takového chování ega bývají smutné: násilí a manipulace (viz dějiny křesťanství). Nedávno jsem psala o svojí zkušenosti, kdy jsem chtěla pomoct kamarádce, a místo toho jsem jí ublížila. A přitom jsem taky měla ten pocit, že jsem Boží nástroj a že dělám něco dobrého. (Tématu viny jsem už věnovala dva články: Co po mně Bůh doopravdy chce a Jaký je rozdíl mezi vinou a falešnými pocity viny.)

Závěr

Co říci závěrem? Hry našeho ega jsou zrádné a nekonečné. Ale není dobré se na ego v tomto směru zlobit, trápit se pocity viny, nijak ho umravňovat, nebo potlačovat. Přestože smrt ega je nevyhnutelná, nedá se urychlit. (aha! Hra na kontrolu nefunguje ani tady! Stejně jako přísnost.) Nezbývá nám nic jiného, než jít dál a ve víru životních zkušeností nechávat ego slábnout. Zní to možná pochmurně, ale právě tady může začít dobrodružná a radostná cesta objevování opravdové duchovní cesty. Objevování naší podstaty, která byla, je a bude (v Bohu) vždy neměnná a naprosto bezpodmínečně přijímaná. Svobodu můžeme najít v tom, že opustíme PŘÍSNOST a přestaneme LPĚT. Začněte třeba tím, že se ze srdce zasmějete sami sobě. 😀

MJ